Typoglosy

Kniha pro papeže

2009-10-31T23:29:00.002+01:00

Pro Karmelitánské nakladatelství jsme navrhli a vysázeli unikátní knihu: soubor více než 1700 původních kreseb (pérovek a kolorovaných pérovek), které se zabývají fenoménem papežských znaků. Úvodní slovo ke knize napsal kardinál Cordero Lanza di Montezemolo, autor návrhu znaku Benedikta XVI. Autorem pojednání o papežských titulech je profesor František X. Halas, bývalý velvyslanec ČR při Svatém stolci. A za zmínku jistě stojí i skutečnost, že kniha byla předána jako dar papeži při jeho návštěvě v ČR (viz fotografie níže). Nebudeme zastírat, že nás to potěšilo.

Tajemství tiráže

2009-07-27T16:23:00.000+02:00

Občas si jen tak nazdařbůh vytahuju z knihovny jednotlivé svazky a čtu si v tiráži: „Sazbu z písma Futura zhotovil…“, „Z nové sazby písmem garmond Baskervill vytiskl…“, „Sazbu písmem Dynamo připravil…“ ap. Přemýšlím, proč typograf zvolil právě takovou úpravu a takové písmo, jak to na čtenáře po letmém pohledu působí, jaké písmo bych vybral já – inu, užívám si ten drobný údaj, který k většině čtenářů nikdy nepromluví. Stálo by za to sepsat malou historii tohoto údaje v tiráži: jen velmi nezávazně vím, že 50. a 60. léta mu přála a patřil takřka k povinným položkám; v letech 70. a 80. tomu bylo přesně naopak. A dnes? Někteří údaj uvádějí vždy, někteří nikdy a někteří jak kdy. Kdo vlastně rozhoduje o tom, zda v tiráži tento údaj bude, nebo ne – redaktor, sazeč, typograf? Odpověď nemám, zato mě tohle přemýšlení vtáhlo do bezmála absurdního děje (znáte tu pohádku o muži, který cestou na trh měnil, až vyměnil?).
Chystal jsem se před časem napsat recenzi na jednu prestižní ediční řadu. První svazky řešil jiný typograf než svazky další; první údaj o použitém písmu obsahovaly, další už ne: přitom všechny sázelo stejné studio. Tipnul jsem si, že jde buď o písmo Zapf Calligraphic od Bitstream, nebo o nějaký jeho klon. Vím sice, že existují internetové služby, které z oskenované stránky spolehlivě určí použitý font, chtěl jsem však mít informaci přímo od pramene. Obrátil jsem se emailem na dané studio, jeho odpověď však byla zamítavá: můj dotaz je prý neetický, jde o obchodní tajemství nakladatele a jedině on je oprávněn mi takový údaj poskytnout. Chvilku jsem přemýšlel, jak se dá údaj o použitém písmu zneužít, ale nic mě nenapadlo… Zavolal jsem nakladateli. Chvíli trvalo, než pochopil, že opravdu nechci vědět nic jiného než takovou drobnost (myslel „pitomost“), a odkázal mě zpět na dané studio, neboť o použitém písmu neměl ani ponětí – rozhoduje o něm prý typograf a sazeč. Tak jsem nakonec zavolal typografovi. Ten písmo bez okolků a jakýchkoli pochybností, ba dokonce bez jakéhokoli mého vysvětlování sdělil.
Je to možná jen příklad špatně určených kompetencí mezi nakladatelem, výtvarníkem a sazečem; je to možná jen nedorozumění. Nicméně taková banalita může nakonec vzbudit i pochybnosti. Filip Blažek, typopublicista, mi k tomu napsal: „Dnes se údaje o použitém písmu často neuvádějí proto, že autor sazby písmo nemá legálně a nechce provokovat Františka Štorma, Adobe nebo URW, že používá jejich písma. Zajímavou strategii volí ruská firma ParaType, která má akci s názvem Písma ParaType legálně, kdy grafici do tiráže umístí malou ikonku s tímto nápisem. Už jsem to viděl v několika ruských tiscích. Možná by to mohl dělat i F. Štorm: legální uživatelé by mohli do knížek přidat nějaký symbol jeho písmolijny.“
Nepochybuji, že mají velká studia písma legálně zakoupena. Neměla by však hazardovat se svou dobrou pověstí a raději ztratit dvacet vteřin drahocenného času přidáním jednoho řádku do tiráže: „Sazbu z písma … zhotovil…“ Nakladatel na tom neprodělá a typofilové je za to budou velebit.

Píšeme v InDesignu CS4 zprava doleva

2009-07-17T15:14:00.001+02:00

Aneb s tímto skriptem to jde i bez ME verze. A další tipy k problematice hledejte zde.

Importujeme text z Wordu

2009-07-10T14:28:00.003+02:00

Užitečné makro, které ve Wordu změní formátování (bold, italic, indexy, podtržení...) na znakové styly, které se přenesou do InDesignu a pak mohou být jednoduše upravovány.

Jak převést v InD poznámky pod čarou na poznámky za textem?

2009-07-10T14:18:00.002+02:00

Jednoduše pomocí skriptu. (Přímý link pro stažení.) A tady je zase návod, jak poznámky za dokumentem přímo vytvářet.

GREPujeme 02: pevné mezery v datech

2009-07-10T14:12:00.004+02:00

Tip pro GREP v InDesignu: jak automaticky změnit mezeru mezi číslicí v datumu a měsícem na pevnou (např. 2. června)? Najít: (\d\.)\s(\l) — nahradit: $1~S$2

ÚOHS vs. UGD: Dobrá zpráva

2009-04-27T16:59:00.003+02:00

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže po roce nicnedělání rozhodl, že se UGD nedopustila v ustanoveních bodů 6, 7 a 8 Kodexu porušení § 3, odst. 1 Zákona č. 143 / 2001 Sb. Rozsáhlé zdůvodnění obsahuje 13 stran textu o 47 bodech. Podstatný je bod č. 45, kde se praví: Ustanovení bodů 6 a 8 Kodexu znaky zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitelů splňují, ale vztahuje se na ně ustanovení §6, odst. 1 Zákona, tj. vynětí ze zákazu dohod na principu de minimis (tj. UGD dosud nemá dostatečně velký podíl na trhu grafického designu). Ustanovení bodu 7 Kodexu znaky zakázaného a neplatného rozhodnutí nesplňuje.

Členové UGD mohou nově nakupovat u Amsoftu se slevou

2009-03-15T17:03:00.001+01:00

[aktualita] Unie grafického designu má dalšího významného partnera. Stal se jím přední distributor produktů Adobe, Wacom a Corel, společnost Amos Software. Členům UGD umožní nakupovat veškeré distribuované produkty za velkoobchodní ceny. (O slevu musí člen požádat Amos Software e-mailem a musí být uveden v seznamu členů na oficiálním webu UGD.) Za podobných podmínek mohou členové UGD nakupovat také u Quentinu.

IDM skončil

2009-03-03T09:22:00.002+01:00

Podle dnešního vyjádření paní ředitelky nebude mít Institut digitálních médií roční přestávku kvůli stěhování, nýbrž nadobro končí. Důvody se dočtete na webu (jsou pochopitelné), najdete tam i rozcestník, kam dál za grafickým vzděláním, a pokud budete chtít, máte možnost si prohlížet závěrečné práce absolventů z posledních několika ročníků. Škoda, byla to výborná škola.

TYPO v novém kabátě

2008-05-09T14:53:00.004+02:00

Po pěti letech doznává časopis TYPO řadu významných změn. Mění se formát, papír, grafická úprava i obsahová struktura. Mění se rovněž periodicita: z dvouměsíčníku se stává čtvrtletník. Během letošního roku dozná zásadních změn i internetová podoba časopisu, dojde ke sloučení webu časopisu a stránek Typo.cz v jeden rozsáhlý moderní typografický portál, který bude doplněn o množství nových funkcí. Přibudou diskuse, online obchod, RSS, archivy atd.
V tištěné verzi od letošního jarního čísla najdete víc informací než doposud, neboť se zvyšuje počet stran – první číslo vychází na 84 stranách ve formátu 230×250 mm. Počínaje číslem 31 budou texty v TYPO rozděleny do dvou hlavních částí: v první naleznete stěžejní tematické články, v druhé pak kratší aktuální texty, recenze písem, drobné sloupky a postřehy našich přispěvatelů nebo informace ze soutěží a konferencí. Namísto úvodníku najdete nově v obsahu stručné anotace jednotlivých textů. Těmito změnami reaguje redakce na četná přání čtenářů.
A na jaká témata se můžete těšit v šestém ročníku? Nejprve vyjde „korejské“ číslo, plné textů psaných exkluzivně pro časopis TYPO předními korejskými odborníky na design. Další vydání se bude věnovat grafickému designu v Itálii, designu v zemích visegrádské čtyřky či dílu Jana Tschicholda.
Nyní máte jedinečnou možnost předplatit si celý ročník on-line prostřednictvím Obchodu na tomto serveru. I vaše předplatné pomůže udržet tento unikátní časopis na našem trhu! [F. Blažek, redaktor]
Máte-li poslední verzi Flashe, můžete si zcela zdarma přečíst úplné nové číslo na této adrese. Ať se vám líbí.

Typomilova Písmová anatomie

2008-04-01T11:18:00.004+02:00

Typomil zveřejnil na svém webu užitečný přehled písmového názvosloví (z pera Martina Peciny & Davida Březiny). Uvádí k němu: "Při recenzování nových písem jsme pocítili silnou potřebu přehledné a jednoznačné terminologie popisující části písem. Takovou, která jak pojmenovává co nejpřesněji kresebné detaily liter, tak i umožňuje udržet terminologickou konzistenci mezi texty dvou nebo více autorů. Současná odborná literatura se nám jeví nedostatečná a nedůsledná, navíc obsahuje několik nejednoznačností. Podstatnou novinkou našeho přístupu je striktní rozdělení názvosloví na dvě části. První z nich představuje tahy, druhá, anatomické prvky a zakončení. To výrazně usnadňuje přesné definování a vyznačení termínů a jejich následné vyhledávání. Terminologie je blízká anglické, a tak je praktická pro dvojjazyčné odborné texty. Tento dokument vznikl pro soukromé účely a není závaznou normou (žádná taková neexistuje). Dáváme jej k dispozici širší veřejnosti a budeme rádi, pokud jej shledá užitečným." Doporučujeme!

InDesign User Group Praha (27. 3.)

2008-03-09T16:29:00.006+01:00

Shrnutí březnové akce zde.

Jan Macuch poslal e-mail: Snažíme se založit uživatelskou skupinu podobnou těm které fungují v USA a v posledních měsících i v západní Evropě. Princip je že skupina vzniká a je organizována samotnými uživateli, byť je zvykem obvykle dost velká podpora Adobe. Obsah záleží na členech, ale primárně by mělo jít o výměnu zkušeností s přímou zpětnou vazbou. Jako přispěvatele se snažíme získat osobnosti grafického designu v Čechách i grafiky z různých fitrem kteří se věnují nejrůznějším odvětvím a produktům DTP a designu. Ve spolupráci s Adobe se pokusíme dostat k nám světové experty na InDesign. Sami pak můžeme nabídnout triky na které jsme přišli při vývoji plug-inů pro InDesign, rady se skriptováním a technickou stránkou InDesignu. Naše stránky jsou na www.indesignusergroup.cz, stránky ostatních světových user groups na www.indesignusergroup.com. První schůzka je plánována na 27/3 v 16 h v sídle Adobe na Butovicích. S pozdravem a přáním příjemného dne J. M.

GREPujeme 01: pevné mezery

2008-03-09T16:22:00.005+01:00

V InDesignu CS3 nepotřebujete pro prosté odstranění jednoznakových znaků z konců řádků žádný zásuvný modul ani skript. Stačí využít GREP záložky v dialogu Najdi/Nahraď. Do pole Hledat: zadáte "(\<[szkvaiouSZKVAIOU])[ ]+" (bez uvozovek) a pak do pole Zaměnit na: "$1~S" (bez uvozovek). Ikonkou v podobě diskety si danou sekvenci uložte pro další použití – pak už ji najdete v menu. (Další informace o funkci GREP a příklady sekvencí naleznete např. na serveru Grafika.cz.)

[Tip] Type1 fonty z Windows pod OS X

2008-02-24T17:02:00.003+01:00

Narazil jsem na netu na zajímavý tip, jak zdarma (komerčně to jde pohodlně pomocí např. TransType) zprovoznit Type1 fonyt z Windows pod OS X. Není to zas tak složité, můžete zkusit (potřebujete jen aplikaci FontForge a X11 prostředí).

[Tip] Fonty zdarma

2008-02-17T21:22:00.004+01:00

A jéje, řeknete si, těch je přece na webu fůra. Je, avšak málokterý má parametry profesionálního fontu. Jednou z mála výjimek je web exljbris – fontotéka opentypových písem od Jose Buivengy. Prohlédněte si písma Delicious, Fontin, Fontin Sans, Tallys, Fertigo, Diavlo & Anivers. Zejména Diavlo na mě vystrčil růžky coby nápaditý titulkový font... (A k zahození není ani autorův blog.)

Times New Roman

2008-02-17T20:51:00.001+01:00

V 29. čísle časopisu Typo si můžete přečíst historii jednoho z nejznámějších písem, o němž mají většinou ponětí i ti největší typoanalfabeti – Times New Romanu. Krátkou ukázku přikládám a jako tip dodávám, že v čísle následujícím, které vychází v únoru, najdete podobnou historii dalšího slavného písma – Helvetiky (z pera Pavla Zelenky).
Ukázka: Dlouholeté špičkování mezi Monotype a Linotype na téma "čí je ten pravý Times New Roman" (v širokém rozpětí od marketingových prohlášení po soudní tahanice) skončilo v roce 2006, kdy Monotype Imaging provedla akvizici Linotype. Dnes tak koupíte Times New Roman v celé řadě podob – například Times (digitální repliku původního Times Romanu pro horkou sazbu), Times Ten (optimalizovaný pro textové velikosti), Times Eighteen (pro titulky), Times Europe (redesign z roku 1972 od Waltera Tracyho) a Times New Roman (pietní redesign původního písma z 30. let).
O to víc zamrzí, že v operačních systémech zůstaly dlouhých patnáct let rané, nedotažené fonty s řadou nedostatků zejména v tvaru a umístění akcentů nebo v kerningu (platí to jak pro Windows, tak OS X). Smutný je zejména přístup Microsoftu – nejrozšířenější operační systém pochopitelně poutá největší pozornost, protože má zásadní vliv na podobu většiny dokumentů, které v domácnostech a kancelářích vznikají. Součástí anglických Windows a Office je Times New Roman průměrný, leč použitelný. Microsoft se však doslova vykašlal na to, že i neanglicky mluvící uživatelé jeho produktů by rádi za své peníze dostali alespoň průměrné písmo; a tak například čeští nebo polští uživatelé Windows od roku 1991 do současnosti dostanou Times New Roman v podobě typografického zmetku. A přestože nejde o věc neznámou (např. typograf Filip Blažek na to téma publikuje od půlky 90. let a své připomínky Microsoftu i Monotype zasílá – několik základních nedostatků najdete přehledně v rámečku vedle textu), nestalo se nic. Prodat automobil s promáčklou karosérií a bez volantu za stejné peníze jako automobil bez vady se slušný obchodník nedováží. Microsoft však přistupuje k středoevropským národům nadřazeně a domnívá se, že si nic jiného než nedodělek nezaslouží. Jsem zvědav, jak tuhle ostudu hodlá ještě dlouho ustát.
Paradoxní je, že nová systémová písma, která přišla s Windows Vista (Cambria, Calibi a další, již jsme o nich podrobně v Typo psali), už reflektují stav počítačové typografie na počátku 21. století a jsou připravena profesionálně. Je však jasné, že Times New Roman v blízkém časovém horizontu nenahradí, a tak zmetek bude dál válcovat typografický vkus Středoevropanů.

Adobe CS3 Premium a další produkty pro studenty

2007-11-09T13:32:00.000+01:00

Adobe v listopadu přichází se sympatickou akcí: některé produkty (CS3 Design Premium a Web, Photoshop, Acrobat) můžete koupit za méně než desetinu ceny, jste-li studenty denního studia SŠ či VŠ. Podrobnosti vč. cen najdete tady: software pochopitelně není určen pro komerční účely, nicméně cena 2 480 Kč s DPH za balíky resp. 1 245 Kč za jednotlivé programy je více než slušná...

Vznikla Unie grafického designu

2007-09-03T17:47:00.000+02:00

O Unii / Posláním Unie grafického designu, o. s., je vysvětlit laické veřejnosti i zadavatelům ve firmách nebo institucích smysl grafického designu a pravidla spolupráce s designéry pomocí článků na webových stránkách, přednášek nebo výstav. Smyslem sdružení je dát zadavatelům vetší jistotu investice a profesionality. Bude všemi dostupnými prostředky propagovat grafický design jako vysoce odbornou a důležitou součást našeho života, spolupracovat se státními i nestátními, tuzemskými i zahraničními institucemi, univerzitami, spolky aj. a u těchto institucí prosazovat zájmy sdružení a jeho členů. Mezi skupiny, s nimiž bude Unie v kontaktu, patří zejména laická veřejnost, grafičtí designéři (nečlenové), dále členové Unie a média.
Veřejnost / Laická veřejnost představuje nejširší a nejrozmanitější skupinu, na kterou bude sdružení působit. Skládá se jak ze zadavatelů grafických prací, tzn. firem a institucí, tak z neziskových organizací, univerzit, a v neposlední řadě přirozeně i z té části laické veřejnosti, která ze své pozice nezúčastněného diváka sice přímo neovlivňuje dění v grafickém designu, ale všechny jeho projevy jsou nedílnou, a dokonce nezbytnou součástí jejího života. Články na webových stránkách Unie a v tisku přinesou srozumitelně formulované odpovědi na otázky po smyslu grafického designu, vypisování a vyhodnocování profesionálních výběrových řízení, korektního zadávání grafických prací, orientaci v problematice tvorby logotypů atd. Každý návštěvník webových stránek Unie se dozví, jaké výhody mu přinese výběr z členů profesního sdružení a jak mezi členy vybírat, nadmíru užitečnou službou bude možnost zadat výběrové řízení přímo prostřednictvím sdružení.
Grafici / Ačkoliv budou aktivity namířené k laické veřejnosti beze zbytku platné a přínosné i pro lidi z oboru, nabízí sdružení možnost stát se jeho členem, informovat o konkrétních výhodách členství a zřetelně vymezit své pole působnosti veřejně přístupnými články, stanovami, kodexem, členskými i finančními řády, výkladem autorského zákona či doporučeným ceníkem grafických a typografických prací.
Členové / Různorodá činnost orientovaná dovnitř sdružení nebude veřejně přístupná. Členství přináší celou řadu výhod, mezi něž patří zastřešení člena značkou Unie, přístup k odborně zpracovaným smlouvám a k vzorovým kalkulacím prací, sleva na předplatné odborného tisku a grafický software (?), okamžitý přístup k aktuálním informacím z oboru a informacím o vypsaných výběrových řízeních, možnost účastnit se diskuse s kolegy a navazovat cenné kontakty…
Média / Veškeré dění ve vztahu k nečlenům bude probíhat v silném provázání se všemi dostupnými médii. Jen tehdy, bude-li činnost dostatečně medializována, přinese kýžení užitek: Pozvednutí úrovně grafického designu v České republice prostřednictvím dobře informované laické i odborné veřejnosti a nastolení všestranně prospěšného férového jednání mezi zadavatelem a grafickým studiem.
Web / Na oficiálním webu Unie naleznete další informace, mj. závazný Etický kodex, i možnost přihlásit se k členství.
Tip: Zajímavý rozhovor o cílech i ožehavých momentech, které se Unie týkají, poskytl jeden ze zakládajících členů - Filip Blažek.

Respekt: co oči uvidí, srdce zabolí

2007-04-06T21:13:00.000+02:00

S pompou ohlásil Respekt ve svém posledním čísle (14/07) výrazné rozšíření a obměnu obsahu. Pravidelný čtenář by měl jásat, pokud by však se zmíněnou změnou nepřišla také neuvěřitelná degradace grafická: z časopisu, který téměř vždycky byl odlišný od ostatních a který jako jeden z mála přistoupil relativně nedávno k odvážnému a modernímu redesignu, se stal rázem časopis tuctový, časopis s grafikou typu "jak pejsek s kočičkou vařili dort": linky, obdélníčky, prázdné pruhy, směs písem... Kolik úprav časopisů znáte, tolik jich najdete v Respektu. Buď je to omyl a do tiskárny odešlo nějaké zkušební číslo, kde si grafička hrála s nápady, anebo je to signál předsmrtelné křeče. Do budoucna má být prý Respekt barevný – půjde-li dál směrem, který naznačilo poslední číslo, zřejmě ho neodlišíme od barevných letáků vkládaných do schránky, kde se grafický nápad a řád hledají jen těžko. Škoda, byl to dobrý časopis...

Adobe.cz: ať nám zákazníci vlezou na záda

2007-04-04T19:28:00.000+02:00

Nejsem asi sám, kdo napjatě očekává nový balík programů od Adobe. Tu a tam se proto podívám na web Adobe.cz, a poslední dobou se nestačím divit. Výborná je už reklamní kampaň, která ukazuje, kam všude Adobe software pronikl a jak dobře slouží. Nic proti tomu, ale je-li kampaň vytvořena nějakým pologramotným amatérem, který nezná základní pravidla českého pravopisu, jde číst úplně jinak: „Produkty od Adobe nekupujte, nejdou v nich udělat ani české uvozovky.“ (O gramatických hrubkách ve sloganech raději pomlčím.) Zajímavá strategie, pozoruhodné manažerské rozhodnutí. Třešničkou na dortu je pak odkaz na nákup software – vede totiž na oficiální e-shop Adobe, kde Čech žádný software (zejména chce-li upgrade) koupit nemůže. A odkazy na záplaty pro změnu vedou k záplatám americkým, které na CZ verze aplikovat nejde (Adobe.cz zřejmě nezná ani Amsoft, ani Winsoft). Vysvětlí mi někdo, k čemu český web Adobe je a co za podivína ho na koleně mastí? Rád bych ho poznal...
Poznámka z května: celý grafický svět už několik týdnů žije novým balíkem CS3 – jen Adobe.cz ne. V novinkách ani nikde na titulní stránce ho zkrátka nenajdete. Konečně je jasno – stránky Adobe.cz provozuje firma Quark! :)

Hold písmen svatému Františku

2007-01-14T10:37:00.000+01:00

Kuriózní reklamní text Antonína Stříže, který propojuje hagiografii s typografií... „Jsou to tichá písmenka, uložená v sazebních kasách knihtiskáren, ti drobní olovění vojáčkové, zdánlivě nehybní a mrtví, ale vždy pohotoví sestaviti se u velikou armádu, schopnou větších výbojů a vítězství než nejstatnější legie mužů a kolony těžkých děl. Jejich neblahým osudem jest, že se nemohou sami uvést v pohyb a nuceni jsou podrobovati se svým pořadatelům, kteří pohříchu jich používají namnoze k bojům špatným. Kterých tvorů nedovedl člověk zneužít?“
[Celý text v pdf.]

Básník sazečům a tiskařům

2007-01-12T19:35:00.000+01:00

„Tragické na našich časech není to, že se v nich všude o svobodu ukládá, neboť se to dálo vždycky, nýbrž tragické je to, že se jí lidé tak lehce zříkají, ba že se jí chtějí stůj co stůj zbavit. Se svobodou odchází totiž také odpovědnost, a to je břemeno nepohodlné.“
Komunisty umučený básník Jan Zahradníček (1905–1960) se ve své přednášce českým tiskařům zamýšlí nad kořeny i budoucností typografie (bohužel až příliš jasnozřivě). I po 50 letech jde o text inspirující; některé významy pozbyl, jiné znovu nabyl – to ale platí i pro Zahradníčkovo dílo básnické. Zahradníček připomíná, že typografie je v první řadě řemeslo. I dnes „řemesla berou jedno po druhém za své, jsouce nahrazována pásovou výrobou tovární, dnes, kdy nosíme tuctové šaty, bydlíme v tuctových domech a žijeme tuctové životy, opouští řemeslná zdatnost také umění, takže se setkáváme například s malíři, kteří pro zanedbávání řemeslné stránky své práce, po čítajíc v to i tření barev a napínání pláten, nejsou s to uplatnit své umělecké nadání.“ Typografie, jedna z posledních bašt starého poctivého řemesla – platí to i dnes?
[Celý text v pdf.]

Výpisek z četby

2007-01-11T23:02:00.000+01:00

„V předmluvě ke knize Staré paměti kutnohorské, vydané poprvé v roce 1675, píše jezuita Jan Kořínek o sporu mezi třemi národy o to, kdo a odkud byl ten, jenžto léta Syna božího 1440 způsob kněh tlačení vynalezl. Podle Holanďanů byl prý vynálezcem knihtisku haarlemský měšťan Laurentius Costerus, podle Němců zase Jan Faust ze Štrasburku. Ve skutečnosti však, píše Kořínek, byl tento Jan Faust totožný s kutnohorským rodákem Janem Kuttenbergrem, alias Johannem Gutenbergem, a Kutná Hora tak dala světu osobnost opravdu prvořadého významu. Tuto starou legendu o českém původu vynálezce knihtisku živili ještě v polovině 19. století někteří čeští obrozenci a dodnes bývá v odborné knihovědné literatuře zmiňována jako příklad romanticko-nacionalistické interpretace národních dějin.“ [Martin Valášek, recenze Encyklopedie knihy Petra Voita – „(kniha) váží 5,5 kilogramu, obsahuje 2420 hesel, 500 černobílých reprodukcí a 100 barevných příloh. Napsal ji jediný autor, za nímž nestála žádná instituce.“]

Zpátky k psacím strojům!

2007-01-11T17:45:00.000+01:00

V čísle 1/2007 časopisu Click! začal nový seriál, jakási typografie pro uživatele textového editoru. Autorem je redaktor Richard Bébr a podle mě postavil hned první pokračování na velmi nejistém základě. Mám v zásadě dvě výtky: ke koncepci a k věcným chybám.
Existují dvě bývalé normy (ČSN), jedna pro pořizování rukopisů na psacích strojích a v textových editorech, jedna pro sazeče. Obě od 90. let neplatí a nejsou ani právně vymahatelné. V obou oblastech proto platí úzus, ne norma. A je otázkou k diskusi, zda se nadále držet normy ukotvené v historii psacích strojů, nebo přiznat textovým editorům větší podíl z normy typografické (když už dnes textové editory umí pokrýt svými funkcemi danou normu skoro stoprocentně), která je prověřená stoletími. Proč pořizovat soukromé texty podle jiných pravidel než zbytek textů, které nás obklopují? Myslím si, že celé zacílení Bébrova seriálu mělo být promyšlenější a minimálně opatřeno koncepčním úvodem.
Nevyjasněnost potom vede k nejasnostem nebo přímo k omylům. Jen namátkou: typografie prý rozlišuje tři pomlčky – jednou z nich má být „rozdělovací znaménko“ (!), N-pomlčka prý nemá relativní šířku vzhledem k danému písmu, ale šířku absolutní („šířka n v Arialu“), mezera kolem pomlčky se prý sází vždy, i u časových nebo místních rozsahů, znak krát v jistých případech pište jako iks („vypadá lépe“) atd., je tam toho víc.
Typograf zapláče, běžný uživatel bude zmaten. Podíval by se do literatury, ale autor mu pro jistotu o žádné neřekl. Co s tím? Přát si, aby i uživatelé textových editorů četli typografické příručky, ne rychlokvašné výcucy bez ujasněné koncepce...

Krásné písmo ve vývoji latinky I–II

2006-10-11T16:38:00.000+02:00

Monumentální dvojsvazkové dílo významného českého typografa Františka Muziky (1900–1974) patří ve svém oboru k dílům klasickým. Jako jediná publikace v českém jazyce popisuje vývoj evropského písma od prehistorie (první písmové soustavy nejstarších kultur, řecké a římské písmo) po gotická písma (I. svazek) a od renesance po písma počátku 20. století (II. svazek). Muzikova práce není jen kompilačním souborem, ve své době (1. vydání 1958, 2. vydání 1963) představovala i významný autoritativní a hodnotící pramen (rozlišující progresivní a slepé větve ve vývoji písma); nemalý podíl má rovněž na utřídění a dotvoření české písmové a tiskové terminologie. Podle dobových recenzí měla kniha světový ohlas, a to i díky 148 celostránkovým přílohám a stovkám reprodukcí v textu. Kniha byla donedávna k mání jen za mnohatisícové částky v antikvariátech. Nakladatelství Paseka si proto zaslouží pochvalu za vzorný reprint (až na zvolený papír: chtělo by to o něco vyšší gramáž – některé tmavší obrázky rušivě prosvítají) i výbornou cenu. Škoda jen, že je reprintováno vydání první, nikoli druhé, jež bylo podle slov autora doplněno v textu o „závažnější zásahy“ a jehož obrazový doprovod byl vylepšen např. „o kvalitnější předlohy“.
(ISBN 80-7185-740-8, vázaná, 210x297, 1476 stran, 764 + 712 stran textu, 1990 Kč, při objednávce online 1 592 Kč)

Míjení České knižnice

2002-01-11T15:23:00.001+01:00

Zklamala mě Česká knižnice. Velkolepý projekt cenově přístupné ediční řady, který umožní každému (hlavně studentům) založit si slušnou knihovnu toho nejlepšího, co česká literatura kdy přinesla, má své mouchy.
Kdo se těšil na levné svazky a první dva tři si nadšeně opatřil, zažil rozčarování: svazky České knižnice nejsou ani o halíř levnější než ostatní knihy, patří spíš mezi ty dražší. Česká knižnice pootočila kormidlem a zamířila na střední stav; studenti tedy opět musí chodit pro Škvoreckého a Nerudu do antikvariátů nebo se těšit na bohatého Ježíška… Sliby chyby.
První svazky České knižnice výtvarně zpracoval Rostislav Vaněk. Strohé řešení (tak osvědčené z Muzikovy nesmrtelné Světové četby Odeonu) mělo zajistit solidní a nadčasový vzhled celé ediční řady. Zvolené písmo – Týfa Antikva – zdůrazňovalo „klasičnost“ i „českost“ celého projektu. Vyšly pouhé dva svazky a nakladatelství Český spisovatel zkrachovalo. České knižnice se ujalo Nakladatelství Lidové noviny, rozhodlo se však ediční řadě změnit tvář. Typograf Vladimír Vimr zmenšil formát, české písmo nahradil světovou klasikou, obálku řešil v souladu s dobovou módou: nechybí ani obrázek, ani vyřezané okénko, ani hrubý přebal. Je to řešení samo o sobě promyšlené, ladné, ke čtenáři vstřícné a za výlohou nápadné. Dvě věci však nakladatel výtvarníkovi zřejmě neprozradil. Jednak to, že jde o ediční řadu monumentální, srovnatelnou se světovými edičními řadami tohoto typu, která slibuje jasné vědomí kontinuity (Václav Havel v programovém prohlášení ČK). Vimrovo řešení je časové, vypovídá o knižní atmosféře a estetice devadesátých let – pochybuji však, že je to estetika nadčasová, tolik potřebná pro řadu s vědomím kontinuity. Druhá věc, se kterou nakladatel ani výtvarník nepočítali, je fakt, že se knihy budou prodávat v knihkupectví, že je lidé budou brát do ruky a prohlížet si je. Monumentalita je tak na knihkupeckém pultě reprezentována potrhanými přebaly, zejména natrženými okraji vyřezaného okénka. Když to nakladateli došlo, začal knihy zavařovat do fólií. Čtenář má tak jistotu, že si knihu potrhá až sám doma; velký knihkupec musí jeden svazek odepsat, neboť ho rozbalí, aby si ho čtenář mohl prohlédnout. Malý knihkupec pak musí čtenáře přesvědčit, aby si knihu zakoupil, aniž si ji může prohlédnout. Monumentalita!
Ještě že má Česká knižnice monumentální editory a redaktory – odvádějí většinou výtečnou, vskutku nadčasovou práci (zejména u svazků, kde se jen neoprašují staré edice), srovnatelnou se světovými edičními řadami tohoto typu.
Kdyby se management NLN lépe domluvil s odborníky, nemuselo teď Vladimíra Vimra mrzet, že čtenář, který chce knihy z ČK číst, musí nejprve zahodit přebal, aby jim neublížil…

„Oficiální výukové kurzy vám nabízí to, co vám nenabídne žádná jiná kniha či kurz...“

2002-01-11T15:16:00.000+01:00

Ad: PageMaker 7: Oficiální výukový kurz (SoftPress)

Každý dobrý sazeč ví, že program se nejlépe naučí intenzivní praxí podloženou prostudováním originálního manuálu a dobře mířenými dotazy na zkušenější kolegy. Pochopila to zřejmě i česká nakladatelství – v půli 90. let sice vyšlo pár knížek kolísavé kvality o všech nejužívanějších sazecích programech, pak však zavládl o několikaleté prázdno a vyšlé knihy se ještě dlouho vyprodávaly se slevou. Za tu dobu se sazecí software radikálně proměnil, nabídl novinky, nebývalou efektivitu práce i návrat ke všem tradičním typografickým hodnotám (InDesign).
Nakladatelství se rozhodla znovu zkusit štěstí, a tak se čtenářům během posledních několika měsíců dostalo hned několika novinek, bohužel vesměs uspěchaných, nedotažených či přímo nezdařených. O smutném případu Vlachovy a Švédovy knihy InDesign 2 (ComputerPress) jsem už psal podrobně na Grafice.cz, a ani překladový titul PageMaker 7: Oficiální výukový kurz (SoftPress) bohužel není výjimkou.
Překlad (Dušan Kadavý) je kostrbatý a toporný, plný jazykových chyb, kterých si korektorka (Hana Pálová) zřejmě nevšimla – což je pro počítačové publikace jev dnes víc než běžný: skoro to vypadá, jako by korektury končily automatickým korektorem ve Wordu. Překladatel navíc do původního textu často vstupuje „poznámkami překladatele“, které – pokud zrovna nepůsobí nadbytečně – čtenáře matou či klamou. Někdy se překladatel zkrátka jen neumí vyjádřit („abyste správně napsali apostrof..., u počítače Macintosh napište Option + j“ – s. 270), jindy vůbec nechápe nastavení možností operačního systému (zmatený výklad o příponách souborů ve Windows – str. 30). Nejvíc však zarazí, že překladatel implicitně (a občas i explicitně – str. 10: „ve verzi CZ“) tvrdí, že je PageMaker 7 lokalizován – což není a asi už nikdy nebude. Potom se není co divit, že čtenář v knize nenajde to, co nejvíc pro práci s programem potřebuje: jak češtinu (tedy české dělení slov a import z textových editorů) ve verzi 7 zprovoznit (přitom stačí nakopírovat pár souborů z české verze 6.52; návod krok za krokem najde čtenář ve starších Novinách pro grafický průmysl). Kapitola o dělení slov je tak spíš kouskem absurdní literatury než užitečným návodem.
Originál knihy z řady Classroom in a Book sice není žádný zázrak, jen lehce aktualizovaná verze staršího výukového kurzu k PageMakeru 6 (ukázkové kapitoly originálu zde), SoftPress však svým překladem knihu doslova „zazdil“. Kdo si koupí za šest stovek příručku, která mu nic víc než anglicky psaný manuál nenabídne, a nabídne-li, tak špatně? Slogan z obálky („Oficiální výukové kurzy vám nabízí to, co vám nenabídne žádná jiná kniha či kurz...“) to ironicky potvrzuje...

Práce kvapná... aneb Adobe InDesign 2: Uživatelská příručka

2001-01-11T15:14:00.000+01:00

S postupným šířením Adobe InDesignu i povědomí o něm bylo na spadnutí, které z českých nakladatelství přispěchá jako první s knihou InDesignu věnovanou. Podívejme se, kdo zvítězil, a hlavně – za jakou cenu...
V říjnu vyšla v nakladatelství Computer Press třistastránková kniha Adobe InDesign 2: Uživatelská příručka od Martina Vlacha a Petra Švédy. (Podíl druhého musel být zřejmě nicotný: úvodní slovo autora podepsal jen první autor, stejně tak biografický sloupek na obálce představuje jen autora prvního, o druhém mlčí.)

1. Manuály
Než se knize podíváme na zoubky, začněme obecnější úvahou: proč a jak vydávat „manuály“ ke grafickým programům, co od nich čtenář očekává.
Donedávna platilo, že o manuály měl zájem především a) uživatel, který nevládne angličtinou natolik dobře, aby svůj program zkrotil; b) uživatel, který si program ukradl a původní uživatelskou příručku k němu nemá. Ale ani profesionál, který anglicky rozumí a za program zaplatil, není ze hry venku: může mít zájem o knihu, jež mu nabídne něco, co v původní uživatelské příručce nenajde: učebnici typu krok za krokem (u nás žel většinou překladové), tipy a triky, odkazy na užitečné doplňky, příp. zapojení programu do širšího kontextu (sazecí program a typografie, grafický program a web-design či reklama ap.).
Dnes je situace – pokud si to zjednodušíme a zůstaneme u produktů firmy Adobe – odlišná: programy jsou lokalizovány, mají českou nápovědu, často dokonce obsažnější než tištěná uživatelská příručka (ale i ta je k dispozici v češtině, byť „jen“ ve formátu PDF).
Zdálo by se tedy, že se nakladatelství přizpůsobí změněné situaci a vyjdou jí vstříc důrazem na příručky „specializované“, zmíněné výše (viz třebas před časem vydaný vynikající „manuál“ programů InDesign a QuarkXPress od Blažka a Kočičky Praktická typografie či Vlachovy Tipy, efekty a kouzla v Adobe Photoshopu).
Na druhou stranu je pravda, že napsat právě takou „specializovanou“ příručku je na čas i znalosti náročnější než jen vyrobit jakýsi komentovaný výtah z původní dokumentace dodávané s tím kterým programem.
Právě (pomyslný) závod o to, aby Computer Press předstihl ostatní a knihu o InDesignu vydal jako první (Grada měla zhruba čtrnáct dní zpoždění), zřejmě rozhodl o výsledné podobě knihy.

2. Redakce
Spíše výjimečně je odborník zároveň dobrým stylistou. Rozhodně jím však být nemusí, stačí jeho odborná kvalifikace: ve většině případů odborník píše a jazykový redaktor z nakladatelství se už postará, aby text měl odpovídající podobu. Tady žel nakladatelství zklamalo a textu zůstala podoba, již by češtinář neodpustil náctiletému gymnazistovi ve slohové práci: text je zejména v úvodních a závěrečných pasážích kapitolek příliš upovídaný a nicneříkající a snesl by krácení („V úvodu je dobré si definovat, co se odstavcem myslí. I když to může vypadat banálně, ne každý přesně ví, oč se v případě odstavce jedná. Takže odstavcem je...“); zůstaly nevychytány rozličné stylistické neobratnosti, zejména opakování slov – „případně jiný program pro prohlížení a případně i editaci“ – nebo neujasněnost, v jaké osobě autor vůbec píše: v jediném odstavci často mluví jako my (najdeme), já (najdu) i neosobně (najde se) zároveň.
Korektora Josefa Nováka by mělo nakladatelství na hodinu propustit: v textu nechal evidentní hrubky: za vše hovoří už jen to, že nedokáže správně klást čárku po vložené vedlejší větě (a těch jsou v knize desítky!): „rámeček, který obsahuje nějaký text[,] nelze nůžkami rozdělit“.
Kdo ještě nemá dost, ať si jako bonbónek nalistuje stranu 184, kde se dočte: „V případě, že jsme v režimuTéma LŔF ˇ,Có Ŕ0...“ (atd. pět řádků nesrozumitelných znaků).

3. Jak a o čem
V krátkých recenzích, které o knize vyjdou v počítačových časopisech, se jistě objeví formulace, že autor „představuje všechny možnosti programu“, „podrobně vede uživatele jednotlivými nabídkami“ či „ač určil knihu spíše mírně pokročilým, bude užitečná jistě i profesionálům“. A budou mít možná pravdu. Pokud od knihy čekáme jen popis všech menu, palet a ikon, budeme spokojeni. Právě to autor nabízí; jako bonus přidává kapitolku o práci s rámečky, seznam klávesových zkratek (avšak jen pro Windows verzi – aniž to kdekoli zmíní!), slovníček pojmů (dílem užitečných, dílem diskutabilních – opravdu má cenu vysvětlovat, že tabulka je „známá soustava buněk, které jsou uspořádány těsně vedle sebe“?) a rejstřík, který neobsahuje mnohé nejzákladnější pojmy (např. chybí hesla import, postscript, OpenType).
Způsob výkladu, který autor zvolil – tedy po jednotlivých položkách menu a paletách – má svá úskalí: jde často proti logice tématu, některá témata tvořící jediný celek zčásti rozděluje, zčásti „dubluje“ do více oddílů – např. informace o vlastnostech odstavce a písma musí čtenář skládat dohromady z pasáže o stylech a z pasáže o znakových a odstavcových paletách.
Na obálce se zdůrazňuje orientace knihy na práci s lokalizovanou verzí InDesignu: je škoda, že autor nevstoupil do nějaké konference uživatelů (jedna z nejživějších je právě na Grafice.cz); dozvěděl by se informace, které v původní dokumentaci k programu nejsou, a které může čtenář právě hledat ve Vlachově knize. Namátkou: proč někdy mizí formátování při importu textů z Wordu, proč se v určitých situacích nedaří postscriptovat a jak to obejít (chyba, která se táhne už z minulých verzí!), jak přinutit nekorektně počeštěná písma, aby si s programem rozuměla, jak je to s provozem programu na MacOS X (kniha přece nemá v názvu upozornění Jen pro Windows!); za více než zmínku by jistě stál i rozsáhlý Printing Guide for Service Providers, na instalačním CD poněkud ukrytý, přesto pro řešení problémů s tiskem z InDesignu naprosto nezbytný; atd. atd.
Škoda také, že autor nezaujal postoj k problematickým místům lokalizace do češtiny (za české slovo vydávaný „glyf“ či „přetečení“ místo století vžité spadávky).
Při výkladu je autor často povrchní, nedůsledný či vyloženě chybující. Jen namátkou: na s. 215 je rámeček se seznamem OpenType písem dodávaných na CD k programu – chybí Minion Pro a Myriad Pro (základní firemní písma Adobe!); s. 5 – píše se, že Adobe v oblasti počítačové sazby „upustila od svého dřívějšího programu PageMaker“; program však rozhodně není dřívější, dočkal se i po uvedení InDesignu nových verzí (7.0, resp. 7.0.1), byť orientovaných na jinou klientelu; s. 5 – písma OpenType jsou vydávána za „produkt Adobe“ – správně však jde o společný produkt Adobe a Microsoftu; s. 103 – popisuje zásuvný modul Jednoznakové předložky jen jako nástroj na odstraňování jednoznakových předložek, jeho záběr je však mnohem širší (navíc existuje ve starší verzi s dokumentovanými chybami, a ve verzi novější, opravené); s. 148 – s velkou parádou nám autor oznámí, že z menu Nápověda > Co je InDesign získáme informace o produktu, avšak skutečně užitečné informace kromě obrázku motýla a copyrightů získáme jedině tehdy, když při výběru držíme CTRL (resp. „jablko“).

4. Závěrem
Autor často končí výklady formulací podobnou té na str. 73: „nemá význam rozpitvávat všechny volby tisku, kterých je strašlivě mnoho a jsou vesměs jasné“. Odhlédneme-li od toho, že slovo vesměs říká, že část z nich jasná není (a proč nám tedy mají být zamlčeny?), shrnuje taková formulace neujasněnost celé koncepce knihy a uspěchanost výsledku.
Kde se čtenář nedozví podrobnosti, dostane alespoň jistou náhradu: některé postupy jsou předváděny na fotografiích různě polosvlečených a proprsatělých slečen. (Snad jsem přehnaně upjatý či nerozumím moderním trendům populárně-naučné literatury, ale vysvětlovat roztahování obrázku na slečně v kalhotkách s postupně víc a víc roztaženýma nohama (s. 233) mi přijde poněkud pubertální.)
Inu, kdo ztratil původní manuál k InDesignu, smazal si nápovědu a instalační CD má poškrábané natolik, že ho mechanika nepřečte, ať si knihu koupí, rozhodně ji užije.
Koho taková nepravděpodobná nehoda nepotkala, ať si za 287 Kč koupí raději nějakou uklidňující beletrii...

Písně pro prasnici

2000-11-12T15:13:00.001+01:00

Od bibliofilie očekává typizovaný snobský milovník bibliofilií většinou „papír z Losin“, malý, číslovaný náklad, originální grafiku a důstojný obsah; za to je připraven zaplatit různě vysokou cenu. Postupně odhalovaný rozpor mezi tímto vžitým očekáváním a skutečností se stal základní osou parodické hry, kterou nabízí Stradomír Hromnišský v knize Písně pro Prasnici. (Písně pro Prasnici. Svinné verše z Roků Prasnice. Lege artis, Praha 2002.)
Na první pohled je vše, jak má být – obálka i vnitřek ruční papír, 46 číslovaných výtisků, cena 2222 Kč, vše vyvedeno krásnou a důstojnou Preissigovou antikvou v přepisu Františka Štorma. Na druhý pohled milovník bibliofilií znejistí. Obálka je sice z ručního papíru, avšak podle tiráže „s příměsí prasečích štětin, vyrobeného speciálně pro tuto knihu v papírně Abram Kelly“. Čím déle bibliofil pozoruje kaligrafický znak na obálce (vydavatel mu sliboval „původní dřevoryt“), tím více mu připomíná tuší načrtnuté prase. Vstupní verše knihy – „Jesuita Bedřich Bridel / napsal básní plnou prdel“ – rozhodně neslibují důstojný obsah. Když v tiráži hledá údaje o abstraktní (samozřejmě autorem signované a číslované) grafice na frontispisu, dozví se, že jde o „původní prasnicogram syrového řízku“. Tiráž ostatně všemu nasadí korunu – údaje v ní podléhají magii čísel: „vyšlo 2. 2. 2002 jako 2. svazek edice Nová bibliofilie ve 2 nakladatelských a 2 × 22 číslovaných výtiscích“. Milovník bibliofilií znejistí úplně a definitivně nabude dojmu, že si z něj kdosi za jeho 2222 Kč vystřelil.
Kdo na hru přistoupí, baví se dál: ocení prasečí (tedy růžovou) barvu obálky i původní písmo Prasnice, kterým jsou vysazeny titulky a ornamentální zarážky („font podle návrhu Stradomíra Hromnišského realizovala Střešovická písmolijna Františka Štorma“; čtenář jej najde na přiloženém CD s příslibem, že „už nebude nikdy žádnou formou distribuován, ani vydavatelem dále používán“).
Autorem toho všeho je pod pseudonymem ukrytý milovník pseudonymů Jan Hýsek, majitel nakladatelství Lege artis. Samotné básně v Písních pro Prasnici jsou (měřeno pravítkem literárního kritika) nejslabším článkem celé hry – ničím nový mix postupů experimentující poezie (od dada po poezii naivní), slovních hříček, aluzí z oblasti triviální literatury (předmět Hýskova teoretického zájmu) i ohlasů autorových textů pro příležitostné hudební uskupení Clysma 20 litrů. Jako součást „prasečí“ parodické hry s formou bibliofilie (určené především okruhu přátel autora či nakladatelství Lege artis) však pobaví královsky.
Typografické podobě knihy lze vytknout máloco (vždyť také archeologové českého DTP znají Hýska – tentokrát coby Martina Maniše – jako publicistu, který v 1. polovině 90. let hlava nehlava tepal autory softwaru i autory sazby, kteří nectili základní typografická pravidla). Srovnání Prasnice se staršími sbírkami Stradomíra Hromnišského ukazuje významnou závislost výsledného typografického ladu na užitém písmu – Prokletý mráz z roku 1994 byl sázen „revolverovským“ fontem Hiroshige různých velikostí a ozdoben směskou ošklivých počítačových ornamentů; výsledek působil bezradně a amatérsky. V Pěti básních z pozůstalosti (2001) už Hýsek staví na písmu Štormově (John Baskervill), které celek knihy-hříčky typograficky zkáznilo a sazeče-typografa vedlo.
„Šťastný konec jak ze starých balad? / Čerta! Není to vášeň – jen bulimie…“

Revolver Revue, Kritická Příloha, Pěší zóna

2000-11-12T15:13:00.000+01:00

Časopisy Revolver Revue, Kritická Příloha RR a Pěší zóna („Revue pro památkovou péči, archeologii, historii, výtvarné umění a literaturu“) měly z typografického hlediska donedávna málo společného. Viktor Karlík a Dušan Straňák vybavili „Revolverku“ už od prvních oficiálních čísel klasickou jednoduchou typografií a nezaměnitelným, výrazným patkovým písmem Hiroshige (Kritická Příloha pak úpravu s úspěchem naklonovala), Miloš Hausner řešil Pěší zónu geometrickou Futurou, kterou se nic pokazit nedá. V posledních číslech se podoba všech tří časopisů překvapivě začala sbližovat.
Pěší zóna změnila grafika (Dušan Straňák), zmenšila o dva prsty formát a Futuru odkazující k funkcionalismu a avantgardě 30. let nahradila dvěma písmy Františka Štorma s kořeny v 17. a 18. století – textovým Jannonem (přepis Jannonova písma s kurzivou mimořádné křehkosti a krásy) a titulkovým Johnem Sans (pokus o bezpatkový pendant k barokní antikvě Johna Baskervilla). Dobrý dojem z lehce archaizujícího typografického řešení (umocněného nažloutlým papírem) bohužel při bližším zkoumání kazí práce sazeče: předvádí školácké chyby (zejména v dělení slov a v nesoustavnosti užívání jednotlivých řezů) a proti duchu zvoleného písma i celkové úpravy není s to vysadit ligatury.
Revolver Revue i Kritická Příloha RR se originálně mění za pochodu, číslo od čísla přibývají nové prvky: oba časopisy sáhly stejně jako Pěší zóna po Štormově písmu John Sans (užívají ho však nejen v titulcích, ale i k sazbě básní, záhlaví, zápatí a marginálnějších textů), „rozbily“ své tradiční obálky v titulkovou koláž (KP) či souměrnou středovou osu (RR), kulérové (KP) a dokumentární (RR) oddíly tisknou na barevný papír. Těžko říct, zda bude nová úprava postavena na takovéto koexistenci tradice i novátorských zásahů, nebo zda je zatím v půli cesty.
* * *
Časopis, který zahrne do své úpravy i písmo a nesáhne pouze po nekvalitních fontech dodávaných s operačními systémy, dává svému čtenáři dobrý signál, že si ho váží. Jedno se zdá být jisté: neokoukanost, kvalita a zřejmě – ve srovnání s cizími písmy – i láce Štormových písem se stávají dobovým fenoménem a grafikům výzvou i dobrým vodítkem. A nakládá se s nimi věru různě: střídmě (studentský časopis Babylon nedávno prostě zaměnil Times za Štormovova Johna Baskervilla (František Štorm: „naprosto obyčejné a nenápadné písmo – dělník ve službách literatury“), košatě (když před časem brněnský Host změnil grafickou úpravu, doslova se Štormovými písmy opájel a působil spíš jako písmový vzorník; v posledních číslech už je střídmější a přehlednější) a bohužel i barbarsky (reklamní tiskoviny vhazované do schránek dokázaly už zhanobit i Štormovu transkripci Týfovy antikvy).
Nejenom mezi kulturními časopisy platí: kde se nedbá na formu, nedbá se ani na myšlenku. Ve světě přeplněném nejsvůdnějšími lákadly to může být dobré vodítko…

Nová tvář Literárních novin

2000-11-12T15:12:00.000+01:00

11. března letošního roku dostali čtenáři do rukou Literární noviny v nové úpravě od Václava Ševčíka. Na první pohled radikální proměna; ve skutečnosti se změnilo logo a písmo, číslování stránek se přesunulo do informací v záhlaví, avšak rozvržení novin (střídání třísloupečné až pětisloupečné sazby, řešení popisků ap.) v zásadě zůstalo.
Literární noviny sympaticky a na české poměry neobvykle nenechaly změnu bez komentáře a doprovodily ji rozsáhlým rozhovorem s jejím autorem, v němž lze nalézt i drobnou (26 řádek) autointerpretaci nové úpravy.
O svém řešení Ševčík říká, že má na první pohled odkazovat na Literárky „před padesáti lety, které dělal pan profesor Muzika“. Těžko říci, co má na mysli: Literárky měly tehdy titulky serifové (Ševčík ne), a navíc: logo Literárek bylo už od 50. let postaveno na výrazně serifovém „L“ (z počátku mělo dokonce podobu jakési iniciály s florálním ornamentem, později alespoň výrazné serify, nakonec se stalo de facto logotypem – viz „LL“ a „L“ místo plného názvu novin na konci 60. let), které zrušila až „počítačová“ grafická úprava v roce 1996: ta logo řešila bezserifovými verzálami a Ševčík to dělá zrovnatak. Evidentní odkaz na „Muzikovy“ Literárky je tak jediný: stejně jako tehdy jsou to noviny černobílé…
O písmech Ševčík říká: „Používám pouze dva fonty, titulkové písmo je v podstatě reklamní, předválečný font Avantgarde, druhé je naopak dosti nový font Minion, který vychází z Garamondu.“ Není však bohužel zcela přesný: písmo Avant Garde Gothic je sice vzdáleně inspirováno geometricky konstruovanými písmy předválečné avantgardy, avšak jde o písmo moderní, v 70. letech 20. století zpracované Herbem Lubalinem, Tomem Carnasem a Edem Benguiatem. Název písma navíc není odvozen od avantgardy, ale od časopisu Avant Garde Magazine, jehož logo Lubalin navrhl.
Písmo Minion pochází z roku 1990 a jeho autorem je Robert Slimbach. Ten sice navrhl dříve písmo historicky „vycházející z Garamondu“ (Adobe Garamond, 1989), avšak Minion není další garamondovská replika, je to původní písmo, originálně „mixující“ jednak rozličné vlivy humanistických písmolijen italských (15. století), francouzských (16. století) a holandských (17. století), jednak Slimbachovy kaligrafické záliby. Na první pohled odkazuje Minion bohužel ne k Literárkám „před padesáti lety“ (jak chce Ševčík), ale spíš k moderní počítačové typografii – firma Adobe jím totiž sází všechny manuály a propagační materiály ke grafickým programům, jde proto mezi typografy o písmo snad až příliš okoukané a jednosměrně konotující.
Václav Ševčík usiloval o jednoduchý, střídmý styl, což se mu klasickou kombinací „textového“ serifového písma a „titulkového“ bezserifového písma bezpochyby podařilo. Přehlednosti a lepší orientaci by však ještě prospělo, kdyby Literárky střídměji zacházely s počtem velikostí a řezů zvolených písem: jen na 1. stránce čísla 11/2002 jich napočítáme u pouhých čtyř článků hned sedm, což snese možná plakát (Ševčíkova doména), ne však noviny.
Snad to grafik spolu se sazečkou v dalších číslech doladí…

Hlavou proti typografii

2000-11-12T15:09:00.000+01:00

Ad: Podrobná příručka QuarkXPress 4 & 5 (ComputerPress)

Sazeči se dělí na tři kategorie: ti, kteří dobře ovládají program a zároveň znají typografii a dovedou ji (přes všechny nástrahy, které program často klade) na text aplikovat – ideál, žel stále v menšině; potom ti, kteří pouze znají program; a nakonec ti, kteří neumějí nic.
Jiří Hlavenka, „výrazná osobnost mezi autory počítačové literatury“ (jak se představuje na obálce), vydal Podrobnou příručku QuarkXPress 4 & 5 (Computer Press, 2003). Je to standardní příručka pro začátečníka, psaná sice poněkud upovídaným jazykem plným školáckých pravopisných chyb, ale po věcné stránce svůj úkol jistě splní. Smutné je, že „výstupem“ knihy bude právě sazeč, který o typografii nemá ani ponětí – bohužel podobně jako autor, který to – nechtěně komicky – o sobě prozradí sám.
Kniha totiž končí kapitolkou Typografické zásady, psaná i nepsaná pravidla. Hlavenka se odvolává na „staletou a důstojnou vědu“, apeluje na sazeče, aby ji ctil, a dává mu zásady, které je „rozumné dodržovat“. Co například? Parafrázujme: Rozdělovník se používá na konci řádků a u slov se spřežkami, všude jinde pomlčka. (Tady jsou moudřejší i Pravidla českého pravopisu!) – S výjimkou nadpisů sázejte pomlčku těsně k přiléhajícím písmenům. – České uvozovky vypadají “takto” a ‘takto’. – Point a cicero jsou synonyma. – Jaký je rozdíl v užití kurzivy? „Pamatujte si, že kurzíva (sic! – pozn. recenzenta) pouze vystupuje, zatímco tučné písmo vystupuje příšerně moc.“ A že má typografie, podobně jako každá věda, ustálenou terminologii? Nic se neděje, autor má „mínusky“ (rozuměj: minusky), „vodorovné“ a „tříčtvrteční čárky“ (rozuměj: pomlčky), „přímé písmo“ (základní řez písma) ap.
Jak skončit? Nejlépe větou autorovou: „Ještě několik let pilné práce a bude z vás skvělý typograf!“

Typobox aneb žádné rohování

2000-11-12T15:07:00.000+01:00

Brněnské nakladatelství J. E. Friče Vetus Via vydalo na sklonku loňského roku první číslo obnoveného BOXu, revue pro „slovo-obraz-zvuk-pohyb-život“. Se stejnojmenným periodikem, redigovaným v první polovině devadesátých let básníkem Jiřím Kuběnou má společného jen málo. Zmizel punc exkluzivity, změnila se redakce, koncepce i formát. Editor, rovněž básník a vydavatel J. E. Frič nijak neskrývá své tíhnutí k osobě a dílu Josefa Floriana, prvorepublikového staroříšského nakladatele, který povýšil krásnou knihu nad pouhou bibliofilii (viz článek Jitky Bednářové v posledních dvou číslech revue Souvislosti). Knížky z nakladatelství Vetus Via jsou, podobně jako tisky staroříšské, synonymem kvalitní typografie, která neprovokuje, neodvádí pozornost od textu, ale slouží knize a jejímu čtenáři.
Nový BOX má atypický formát (14 × 15,5 cm), (velmi) barevnou obálku a jako přílohu hudebně-poetické CD. Autorem typografické osnovy je František Štorm. Dvousloupcová sazba do bloku, absence odstavcových zarážek, minimální okraje – to vše přispívá k tomu, že se na necelé tři stovky stran tohoto literárního sborníku podařilo vtěsnat úctyhodnou porci čtení, které, slovy Vladimíra Novotného originálně spojuje, zjednodušeně řečeno, undergroundovou generaci s literáty z okruhu duchovní tvorby.
První, co upoutá pozornost poučeného čtenáře na první pohled, je myslím dosud neviděné, ale o to půvabnější spojení dvou „německých“ fontů z dílny pražské Střešovické písmolijny (opět F. Štorm) - funkcionalistického bezpatkového Teutonu (titulky, obsah) a klasicistního Walbaumu. Walbaum je také vedle barokního Baskervillu a renesančního Jannonu distribuován v Open Type formátu a dává tak typografovi podstatně více prostoru ke kreativitě (nevšední ligatury, různé typy číslic, kapitálky, indexy a zlomky jako součást znakové sady, nemluvě o nezávislosti na operačním systému), přesto své místo mezi typografy teprve hledá.
Tím, co jinak skvělé knize zbytečně ubírá na půvabu je nedbalá korektura a chyby v sazbě.
Jedním z řešení, jak se zbavit sirotků a vdov (kdo čteš, rozuměj), je v nutných případech zkrátit blok sazby o řádek. Zde však je tomu naopak: text je o řádek přelit přes okraj sazebního rámce. Mezi zápatím a posledním řádkem sloupce tak zůstnou necelé 3 mm, což, zvláště jde-li o poezii, výrazně ruší. Přitom se v mnoha případech šlo tomuto nestandardnímu řešení vyhnout jednoduše dělením. Ke cti sazeče budiž řečeno, že vždy důsledně přelil text ve všech sloupcích a na obou stranách.
Úzká, dvousloupcová sazba do bloku, je vždy váháním mezi povoleným počtem dělení (3×) a ještě únosnými mezislovními mezerami. To je také důvod, proč je sazba sborníku občas příliš děravá. Jednoduchým řešením často bývá změnit ne vždy optimální defaultní nastavení mezislovních mezer v sázecím programu, případně, umožňuje-li to námi užívaný software, použít odstavcovou sazbu namísto jednořádkové. Vždycky je to ale tanec mezi vejci…
BOX trpí klasickým neduhem sborníků – nedůslednou redakcí a korekturou. V textu pak nacházíme opomenuté překlepy (mn“hem), přehlédnutí (uvozovky dole na konci citované věty), nejednotnosti v užívání výpustky (…xxx, … xxx, xxx […] xxx, xxx … xxx), která je navíc občas zastoupena „trojtečkou“ – tak, jak to word dělává…, nesprávné používání pomlčky a rozdělovníku, často v rámci jedné strany, písmeno x namísto znaku × (krát), varianty ve zkratkách tj. versus t. j. a další, nesprávné dělení, etc.
To vše jsou nešvary viděné v dnešní knižní produkci poměrně běžně, koneckonců kdo si toho všimne… Vetus Via ale jako jedno z prvních nakladatelství u nás začalo důsledně uplatňovat zásady dobré typografie i v „obyčejných“ knihách. Bylo by škoda, kdyby si tenhle vavřín nechalo vzít, i když jde jen o box…

Světová literatura

1999-12-11T16:35:00.000+01:00

Audiovstup [mp3] pro Český rozhlas; malá analýza typografického vývoje jednoho z nejprogresivnějších českých uměleckých časopisů 60. let, revue Světová literatura.

Počítačová typografie moderně a srozumitelně

1999-12-11T16:31:00.000+01:00

V polovině 90. let začalo být jasné, že počítačová typografie nemůže dál znamenat pouhou zběhlost v obsluze sázecího programu nebo textového editoru. Objevily se první publikace, které připomínaly, že sázet na počítači znamená ctít staletími prověřená pravidla. Některým se to zčásti dařilo (např. knize V. Berana Typografický manuál nebo v seriálu Michala Ptáčka v časopise PC World), jiné působily jako nechtěné parodie (publikace Grady a jiných nakladatelství, které „učily“ typografii nejprve na textovém editoru AmiPro, pak na Wordu, a zmnožovaly řady typografických nedouků). Za pozornost stály i manuály např. PageMakeru, které obsáhle učily nejen práci s programem, ale i základům klasické typografie a estetiky. V neposlední řadě se objevily dva profesionální servery zaměřené na typografii a sazbu (www.typo.cz, www.grafika.cz).
Konec 90. let přinesl dva zlomové momenty: jedním byl nástup písem Open Type a programu Adobe InDesign, který radikálně změnil sazečovu práci a poučenému umožnil ctít klasické zásady typografie do nejmenších detailů; druhým bylo „ztenčení“ programových manuálů (např. InDesign je dodáván pouze s přetištěnou nápovědou, obsahující jen základní prvky ovládání programu; stejně tak poslední verze Corelu). Na trhu se tak vytvořilo místo pro aktualizované vydání Beranova Typografického manuálu (1999) a nově i recenzovanou publikaci.
Kočičkova a Blažkova kniha Praktická typografie se věnuje jak obecným typografickým pravidlům (a tím se zčásti překrývá s Beranovým Manuálem – poučení o písmu a základech hladké sazby), tak konkrétním instrukcím, jak vše realizovat v posledních verzích programů XPress a InDesign. Nejcennější (i pro profesionála) je pasáž věnovaná pravidlům technické sazby, sazby cizích jazyků a internetových stránek; sporná je jedenáctistránková pasáž Čeština, která je s celkovým pojetím knihy v rozporu: zatímco jinde najde čtenář detailní poučení a návod, tady najde pouze základní přehled problémových pasáží a pro konkrétní řešení je stejně odkázán k Pravidlům českého pravopisu. (Škoda, že v seznamu literatury chybí obsáhlá publikace Dělení slov – Slovotvorba v praxi z r. 1997, třistastránková bible sazečů.)
Sympatické na knize je, že se věnuje všem základním problémům, se kterými počítačový typograf přijde do styku, a navíc nabízí často nejaktuálnější a nejelegantnější řešení. Dobře zvolené bylo i zaměření na různé skupiny čtenářů: kniha se obrací jak k začátečníkům, tak k profesionálům (byť ti druzí určitě řadu pasáží přeskočí). Ke knize je přiložen poměrně dobře koncipovaný CD-ROM, obsahující demoverze a shareware základních programů pro PC i Mac, několik řezů písem od firmy URW a kopii serveru www.typo.cz, kde čtenář najde další informace a literaturu.
Abychom však jen nechválili, „porod“ knihy byl podle všeho hektický a zanechal na ní stopy. V jiné publikaci by snad nad níže uvedenými chybami šlo mávnout rukou, u manuálu vzorné sazby a typografie ne.
Nejvážnějším kazem na kráse je obálka, které vévodí ohyzdné „f“ překrývající „i“: všude v knize i na CD je však náležitá puristická ligatura. Je s podivem, že redakce něco takového „pustila“ (přečtěte si ostrou a krvavou typografickou konferenci na www.pandora.cz, která je tomuto „kiksu“ věnována). Komické je, že odpovědný redaktor knihu zřejmě nečetl, jinak by na s. 194 našel: „Není snad ani třeba dodávat, že obálce by měla být věnována zvláštní péče. Sazečské nebo dokonce pravopisné chyby nejsou vizitkou dobré práce a mohou čtenáře odradit i od dalších knih stejného nakladatelství.“
Také korektura nedosáhla náležité úrovně: ani tak exponovanému místu, jakým je první řádek první strany, nebyla věnována pozornost, a tak je kniha „otevřena“ klasickou interpunkční chybou. Dále najdeme v knize několik překlepů, na s. 101 jsou u obrázku „uřezané“ šipky, na s. 226 rozsypaný popisek, na s. 243 nepatřičná mezera v ukázce písma.
Po odborné stránce je text knihy na výši, i když i tady najde pozorný čtenář nedostatky: drobností je s. 88, kde výklad o správném psaní znaku „minus“ nekoresponduje s ukázkou; fatální chybou je však celá podkapitola na s. 259 až 260 (a řada dalších stran) o psaní speciálních znaků ve Windows. Podle návodu čtenář nevloží ani jeden znak: autoři nabízejí klávesové zkratky Alt+XXX, správné je však Alt+0XXX! Profesionál se pousměje, začátečníka však čekají horké chvilky…
Shrnuto: výborná a zčásti objevná kniha, která by se měla objevit v knihovničce každého sazeče a typografa. Doufejme, že těch několik kazů na kráse bude v dotisku či druhém vydání opraveno.
(F. Blažek, P. Kočička: Praktická typografie. Brno, Computerpress 2001.)

Ohlas na DTP glosu 3 od Borise Myslivečka

1999-12-11T15:27:00.000+01:00

Vážená redakce [Souvislostí], se zájmem jsem si v čísle 3–4/1999 přečetl DTP glosu III. o edici Thesaurus nakladatelství Krystal OP od pana Jakuba Krče. Více než „zamyšlení (…) nad vydáváním odborné literatury v širších souvislostech“ se mi, ostatně ve shodě s názvem glosy, dostalo odborných informací z historie písma, ale právě v tomto důrazu na nejzákladnější prostředek sdělení vidím skutečný přínos jeho textu. Jako jeden z mála (mimo specializované časopisy) si konečně na potřebné úrovni všímá vizuální stránky knihy, její typografie, která se obvykle, pokud na ni recenzent vůbec pomyslí, popisuje vágně jen jako „sličná“, „funkční“ atd., jakkoli je její význam pro vnímání textu podstatný. Stejně záslužná je autorova zmínka o kvalitě sazby jako celku, dovozuji i tisku. Neboť vše má sloužit autorovi a čtenářům. Rozhodně nikoli výtvarné exhibici, jako jsem nakonec již psal v nedávné anketě Souvislostí na toto téma. Je mi proto líto, že mě z ní autor obviňuje u obálek Kalistova „Po proudu života“, bohužel omylem, či spíše proto, že jim nevěnoval tolik pozornosti, jako např. právě písmu u recenzované ediční řady. V jeho kategorizaci „typů“ obálek jde vskutku o tu třetí (c), v tomto případě ilustrativní a tedy „interpretující“, rozhodně však ne „výtvarně bohatou“ variantu. Smyslem takto koncipované obálky je podat čtenáři (zajisté srozumitelnou) interpretaci, výtvarné vyjádření autorova textu. Jistěže je tu problém zvolených výrazových prostředků, jejich „čitelnosti“, „přiléhavosti“ k textu, srozumitelnosti (míry abstrakce) zvoleného motivu, „strmosti“ výtvarné zkratky, ale také způsobu jejich „čtení“ (schopnosti či návyku vnímání) adresátem, totiž čtenářem. U vícesvazkových titulů přibývá i problém postupného sdělení, narace motivu, jde-li autor obálky touto cestou. První krok však dělá obvykle již autor volbou názvu. Nuže, u zmiňovaného titulu jsem v duchu textu, názvu, ale i Kolářových „konfrontáží“ postavil proti sobě letecký snímek povodí kterési řeky v deštných pralesích, na jejíž hladině se zrcadlí mraky a třpytí odlesky slunce, jako prajednoduchý symbol „proudu“ a „života“ (tedy nikoli „asfalt“), a snímek kamenité pouště (může být i „hlína“) jako stejně obyčejný symbol zmaru onoho směřování autorových tvůrčích aktivit, přitakávajících životu a jeho přirozenému řádu. Tak tomu bylo u prvního svazku Kalistovy knihy. Ten vyšel později než svazek druhý, kde jsou plochy obou motivů již propojeny (prostým přesunutím jejich vodorovně rozdělených polovin), tak, jak se komplikoval i autorův život. A právě tuto obálku pan Krč viděl a popsal ve své glose, bohužel, jakkoli je zřejmé, že jde o druhý díl, bez přihlédnutí k dílu prvnímu. Tam je totiž, přes děsivý barevný posun při reprodukci motivu řeky, který se mi nepodařilo odstranit, zřejmé, že jde o kontrastní motivy a tedy sdělnou symboliku, interpretaci a „ilustraci“ tématu knihy až „návodnou“. Dojde-li časem i na třetí svazek, bude snad již jasno.

Řada Thesaurus nakl. OP Krystal

1999-12-11T15:26:00.000+01:00

Recenze edice Thesaurus nakladatelství Krystal OP z pera (či dnes už lépe „z klávesnice“) Jana Linky (viz s. 256 v tomto čísle) mě přivedla k malému zamyšlení jak nad samotnou řadou, tak nad vydáváním odborné literatury v širších souvislostech.
Zdá se mi, že pojem „krásná kniha“ máme většinou spojený s bibliofilií, nákladnou obrazovou publikací či beletrií, kterou výtvarník opatřil nápaditou a provokující obálkou; hledat krásnou knihu také v oblasti odborné literatury (kam pro zjednodušení řadím i eseje, paměti, texty teologické a filosofické) by nás napadlo snad až na posledním místě. Může za to nedávná historie, počátek devadesátých let, který přinesl záplavu odborné literatury v podobě špatně vytištěných skript, knih sázených v legendárním i proklínaném editoru T602 či v prvních DTP programech bez náležitého technického zázemí a bez výtvarného citu a typografické pokory. (Mnozí to tak fušersky dělají kupodivu dodnes – třebas pověstné „centrum pro DeskTop Publishing“ na FF UK, které knihy mrzačí technicky, výtvarně i pravopisně.) Během let se prosadilo několik možných řešení odborných textů: a) dobře čitelná sazba, řešená graficky jednoduše, ale funkčně; obálka korespondující s obsahem a vyvedená jen písmově (např. knihy nakladatelství OIKOYMENH); písmo většinou nejprověřenější, tedy Times New Roman a jeho varianty; b) dobře čitelná sazba, znápadněná drobným grafickým ozvláštněním či nezvyklým, přesto vhodným písmem; obálka vyvedená písmově s barevným či geometrickým zvýrazněním (např. literárněvědná řada nakl. TORST, sázená bezpatkovou Futurou Paula Renera, která v sazbě kdysi představovala funkcionalistickou revoltu, ale později se prodrala až k chlebovým písmům“); c) funkčně uměřená sazba; výtvarně bohatá obálka, lákající oko čtenáře; písmo garamondovské či baskervillovské, nápadné i nenápadné zároveň (např. nakladatelství H&H či Lidové noviny. Výtvarné řešení obálky by však mělo – pro čtenáře srozumitelně – korespondovat s obsahem, nemělo by být samoúčelnou exhibicí: fatální prohrou tohoto typu je např. hlína přerušovaná nebesy a asfaltovými řekami se slunečními průsvity na obálce vynikajících pamětí Zdeňka Kalisty (navrhl Boris Mysliveček, Atlantis).
Grafické řešení výše zmíněné edice Thesaurus se ubírá třetí („obálkovou“) cestou. Už první svazek zaujal nápaditým výtvarným „fíglem“: kombinací černobílé grafiky tučných čar se strohým a ostrým počítačovým písmem (obrázek vs. jméno autora, logo nakladatelství vs. jeho název) a zároveň kombinací tohoto písma s ručně kresleným, poskakujícím názvem knihy. Vzhledem k tomu, že jde o řadu základních teologických textů, mohl být leckterý čtenář lehce pohoršen („Copak to jde, znevažovat teologii hříčkou?“); přesto jde o řešení důmyslné a ladné, které dokáže znápadnit obálku víc než barevné fotografie křížů v zapadajícím slunci, plačících hrdliček a krvácejích srdcí (viz produkci Karmelitánského nakladatelství). Pro vlastní text zvolil typograf písmo Aldine721 od firmy Bitstream – jde vlastně o klon písma Plantin (navrženo v 10. letech 20. století F. H. Pierpontem pro Monotype Corporation jako novodobá varianta tradiční francouzské renesanční antikvy garamondovského řezu; ostatně sám název odkazuje na antverpského tiskaře Kryštofa Plantina). Volba je to dobrá – Plantinem se sázela odborná literatura u nás už tradičně, písmo je to podobně jako Times New Roman dobře čitelné, úsporné a působí nepatrně zúženě; typograf si mohl navíc najít i zdůvodnění v souladu s teologickým obsahem ediční řady: Plantin přece vytiskl v 16. století parádní několikasvazkovou Bibli pro španělský dvůr!
Třetí svazek Thesauru však náhle písmo Aldine721 opouští (možná se zazdálo typografovi příliš okoukané, možná dal za pravdu Františku Muzikovi, který o něm napsal: „Je to pro mnohé účely vskutku neobyčejně užitečné písmo, ale stěží je lze vydávat za písmo krásné.“) a odvážně ho nahrazuje neprověřeným a moderním písmem Iowan Old Style od firmy Bitstream. Písmo vytvořil roku 1991 čtyřicetiletý výtvarník John Downer jako moderní poctu produkci renesančních tiskařů benátského okruhu (Aldus Manutius, Francesco Griffo). Iowan je univerzálně použitelná dynamická antikva, dobře se čte i v malých velikostech, má krásnou kurzívu a plně vyhovuje všem nárokům kladeným na sazbu odborného (ale i beletristického) textu.
U třetího svazku však stojí za zmínku ještě jedna věc: jako by byl typograf nadšen volbou moderního písma, které odkazuje hluboko ke kořenům typografické krásy (jde o průhlednou analogii: moderní čtenář se vrací ke kořenům teologické literatury), rozhodl se ono „moderní“ zdůraznit věru nečekanou volbou iniciál – nakreslil je hravými a neuspořádanými tahy pera překladatel a grafický autodidakt Ondřej Koupil. Opět mohl být leckterý čtenář vyveden z míry („Obálku ještě snesu, ale co má být tohle? Vždyť to působí jako pěst na oko a chudinka sv. Kateřina se musí obracet v hrobě!“), nicméně je to volba srozumitelná a funkční: moderní čtenář (= iniciála) vstupuje do textu, který se vzpírá jeho zkušenosti a čtenářské zbrklosti a který se mu otevře, až se zklidní a najde v sobě řád, podobně jako klidně a uspořádaně plyne vysázený text.
Celková kvalita sazby je zejména u posledních svazků vysoká (sází se i ligatury, které dnes nenajdeme ani u nejprestižnějších grafických studií), občas pokulhává korektorská práce (4. svazek), výjimečně se objeví nepochopitelná bota (ve 3. svazku se např. vedle skutečné kurzívy objevuje i kurzíva falešná, počítačově nakloněná, které veškerou krásu písma Iowan Old Style zprzní).
Zdá se mi, že právě řada Thesaurus může být vzornou ukázkou typograficky čisté práce, která využívá moderních technologií s pokorou a se stálým zřetelem k obsahu textu i očím čtenáře. Vynikající dojem jí kazí pouze logo – fádní montáž truhly a nápisu „Thesaurus“, který z ní možná vylézá, možná ne; velké „T“ navíc částečně s truhlou splývá a čtenář tak napoprvé čte pouze „hesaurus“. Přeju těm krásným knihám logo stejně nápadité a hravé jako obálky či iniciály ve třetím svazku…
(Thesaurus – Klasická díla teologické a duchovní literatury. Nakladatelství Krystal OP, Praha 1997 až 1999: (1) Sv. Bonaventura: Putování mysli do Boha. (2) Lev XIII.: Divinum illud munus. (3) Sv. Kateřina Sienská: Dialog. (4) G. Savonarola: Útěcha mého putování. (5) Sv. Bernard z Clairvaux: O stupních pokory a pýchy. Chvály panenské Matky. Typografie a sazba Jiří Kopecký, obálka Tatiana Svatošová.)

Typograf-Benediktin

1999-11-11T15:25:00.000+01:00

Knížka Monastický pokoj čtenáře v knihkupectví zaujme především tím, jak je nenápadná. Zatímco ostatní knihy lákají leskem obálek a barevností fotografií (neboť tak velí dobová móda), tato přitahuje hrubou šedohnědou obálkou a čtyřmi černě vytištěnými slovy. Hlásí se zjevně k sympatické tendenci některých knižních úpravců (důsledně knihy nakladatelství Vetus Via), kteří i v počítačové sazbě usilují o nejjednodušší (a nejčistší) typografické řešení, zdůrazňujíce kvalitní a vhodně zvolené písmo a aplikujíce důsledně zásady klasické knižní sazby bez všech nefunkčních manýr, které jen odvádějí pozornost čtenáře od čteného. Všimněme si tedy několika drobností, které by měl typograf (jelikož v knize není on ani sazeč uveden, říkejme jim v naší glose souhrnně Benediktin) vzít v úvahu, aby rychleji došel k cíli, o nějž usiluje.
Benediktin chápe knihu především jako objekt studia a naznačuje tradiční vazby mezi vzdělaností a klášterem, zejména knihovnou; tomu podřizuje svoje typografické řešení. Hrubý karton obálky je na zadní straně znápadněn otiskem raznice, jíž se označovaly vazby knih v klášterní knihovně; ke knihovně odkazuje i teple nažloutlá barva stránek, jakoby vyvolávající iluzi matně osvětleného studijního prostoru, kde se světlo lampy odráží od světlých hřbetů knih a vrací se před oči čtoucího. Písmo Trumpet (jinak také Kuenstler; pochází od firmy URW, počeštěno českým DTP studiem – asi jediné písmo ze souboru Písma, loga, symboly II. šťastně počeštěné a použitelné bez výhrad pro knižní sazbu) na sebe v řádcích neupozorňuje, dobře vede oko a jen v kurzívě si tu a tam zalaškuje (písmeny e, f). Zklamáním jsou kapitálky, které jsou pouze simulované a typograf měl raději sáhnout po verzálkách.
Benediktin vysázel knihu v textovém editoru a ukázal, že poučený typograf a sazeč může často dosáhnout lepšího výsledku s „obyčejným“ textovým editorem než nedouk s nejnovější verzí předraženého sázecího programu. Stopa textového editoru přesto zůstala: neumožnil totiž některé pokročilejší typografické úkony, např. vyrovnání párů (použitá varianta Trumpetu bohužel neobsahuje žádné předdefinované kerningové páry), jemnou práci s mezerami (Benediktin zvolil trochu nešťastně „emovou“ pomlčku, která však lépe působí s neměnnou, maximálně třetinovou mezernicí) nebo rozpálení východového řádku na plnou šíři, pokud do jeho konce zbývá méně nepotištěného místa než čtverčík (příp. odstavcová zarážka, jak vyžadují typografičtí puristé – viz s. 15, 19, 20, 27, 48, 52, 56, 59, 65, 67).
Náročným oříškem pro každého sazeče je bezpochyby odstraňování tzv. vdov (stránka nesmí začínat východovou řádkou; obdobný případ – tzv. sirotek –, kdy stránka končí řádkou se zarážkou, se v dnešní typografii za nedostatek už nepovažuje). Výjimečně se jim typograf brání i tak, že stránku o řádku zkrátí nebo zvětší, to samé však musí udělat i s protilehlou stránkou, aby zachoval stránkový rejstřík. Benediktin se projevil jako typografický purista (brání se vedle vdov i sirotkům), avšak zmíněné základní pravidlo nedodržuje (viz dvojstrany 18/19, 22/23, 24/25, 26/27, 36/37, 38/39, 54/55, 58/59). Soulad obdélníků, jimiž oko čtenáře proplouvá, je tak místy nahrazen zubatými poskoky nad zápatím…
Drobnosti, které snad měl vychytat korektor: na s. 11 a 64 nadměrný počet dělení pod sebou (maximum jsou tři); na s. 64 řádky s viditelně různým prokladem písmen; vložený kurzívní text jednou odděluje prázdná řádka (s. 64), jindy ne (s. 24).
Těším se na další sešity recenzované řady i na další porci poctivého typografického a sazečského řemesla, ke kterému Benediktin očividně směřuje.
(T. Merton, Monastický pokoj, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 1999. První svazek řady Pietas benedictina. Překlad Ondřej Koupil. Odpovědný redaktor, grafická úprava a sazba neuvedeny.)

Zmetek jako pocta Univerzitě Karlově

1999-11-11T15:24:00.001+01:00

Můj povzdech vychází z teze, že člověk, který neovládá pravidla pravopisu, je pologramotný. Je smutné, že pologramotné najdeme i na půdě Univerzity Karlovy. A nejsmutnější ironií je, když pologramotní vzdávají úctu univerzitě sborníkem plným jazykovědných příspěvků. Mluvím o pracovnících firmy „Desk Top Publishing FF UK“ a knize Pocta 650. výročí založení Univerzity Karlovy v Praze – Sborník příspěvků přednesených zahraničními bohemisty na mezinárodním sympoziu v Praze 20.–26. srpna 1998, kterou letos vysázeli.
Pominu ubohou grafickou i technickou úroveň publikace; chápu, že univerzita neoplývá penězi a dává přednost tomu, aby knihy vůbec vycházely, byť levně, ve špatné vazbě a bez typografa.
Zaráží mě však, že autoři sazby ignorují základní pravidla českého pravopisu. Namátkou: namísto korektních českých uvozovek (viz třebas kodifikační příručka Pravidla českého pravopisu, oddíl Členicí znaménka, kap. VII) tisknou znaky pro míru palce (o vnitřních uvozovkách raději mlčím, u nich vůbec nevědí, která bije, a píší je hned třemi způsoby); nechápou rozdíl mezi spojovníkem a pomlčkou (viz Pravidla, oddíl Hranice slov v psaném textu, kap. II a oddíl Členicí znaménka, kap. VIII); po tečce za číslicemi nedělají mezeru (viz učivo první třídy ZŠ); nefunkčně neologizují (např. „Augiášův chůlév“, s. 13). V rámci objektivity musím přiznat, že knihu zřejmě sázelo víc sazečů a že jeden z nich alespoň zčásti gramotný být musel (viz s. 151–163).
Na počátku devadesátých let by se tyto hrůzy snad daly omluvit nedokonalostí softwaru, dnes však i levný textový editor dokáže takřka vše, co si jen jeho uživatel usmyslí.
Podporovat lenost, lajdáctví a pologramotnost snad nemá Univerzita Karlova zapotřebí. Autoři a redaktoři univerzitních publikací (natož bohemisté) nesmí před ignorantstvím kapitulovat.

Encyklopedie praktické žurnalistiky

1999-11-11T15:24:00.000+01:00

Než přejdu k opravdovým DTP glosám, neodpustím si malou pasáž recenzní. Nakladatelství Libri vydalo Encyklopedii praktické žurnalistiky jako komplexní průvodce odborníka i laika po světě médií a novinářské práce. Lze diskutovat o výběru hesel a jejich formulaci, to rád přenechám odborníkům. Autorskému kolektivu však nemůže projít jedno zcela zásadní opomenutí. Když jsem si v úvodním slově přečetl, že se vypořádají s určitou „literárností“ české žurnalistiky, nedokázal jsem si ještě představit, co mají autoři na mysli. Po pár stránkách jsem to pochopil: autoři se rozhodli progresivně odstřihnout média od literatury tím, že budou ignorovat jazyk jako tradiční základ médií i novinářské práce. Dnes ho prý nahradí digitální fotografie, internet a mobilní telefon. Ani heslo, které by se týkalo jazyka, dokonce i heslo korektura je spíš o korektuře technické. Vrcholným výsměchem je pak závěrečný sumář doporučené literatury: novinář nepotřebuje ani pravidla pravopisu (zato úvod do masové komunikace ano), ani moderní slovník češtiny (zato amerikanismů ano). Stačí mu prý bezmála padesát let starý Trávníčkův Slovník jazyka českého, vycházející z češtiny třicátých a čtyřicátých let. Shrnuto: moderní noviny a časopisy mohou být plné chyb a jazykových zrůdností, hlavně že mají kvalitně reprodukované fotografie bez moaré – vzkazuje autorský kolektiv odborníků kateder žurnalistiky Institutu komunikačních studií a Fakulty sociálních věd čtenářům…
Vnější podoba knihy je o něco radostnější. Nakladatelství má kvalitního sazeče, který bravurně zvládá i náročnou dvousloupcovou sazbu. Občas mu nejde dělení slov, občas nedodrží počet maximálních dělení pod sebou nebo nerozpálí odstavec, do jehož konce zbývá méně než čtverčík. Sazeč kupodivu podlehl tradičnímu bludu, že text vysázený skriptem působí důstojně: a tak jedenáct stránek Listiny základních práv a svobod tvoří zcela nečitelný apendix.
I korektor pracoval na knize zdatně. Pouze mu na str. 52 uteklo správné převádění megabajtů a gigabajtů (1 GB je 1024 MB, nikoli 1000 MB) a na str. 116 opatřil noviny vesměs z roku 1936 legendou „Hlavičky významných deníků z počátku 20. let 20. století“.
Velkou radost budou mít z knihy typografové, kteří v ní najdou množství kvalitně zpracovaných hesel, pěknou historickou galerii iniciál v úvodu každého abecedního oddílu a vtipné pojmenování jednotlivých částí knihy přímo v záhlaví příslušné knihy.
Kontrastně ke kvalitě a nápaditosti sazby působí nulová kvalita reprodukovaných obrázků. Redakce zřejmě nebyla s to dodat pořádné předlohy, a tak najdeme list z novin jednou pečlivě retušovaný s vzorně bílým pozadím, jindy (a to častěji) se stíny, šedivými šmouhami a výrazným rastrem. Přitom snad v žádném případě nejde o materiály, které by nebylo možno kvalitně naskenovat či ofotografovat a v grafickém programu důstojně upravit.
(B. Osvaldová, J. Halada a kol., Encyklopedie praktické žurnalistiky, Libri, Praha 1999. Odpovědná redaktorka M. Honzáková, obálka a grafická úprava J. Slanec, sazba Grafické studio Klíč.)