Typoohlédnutí

(publikováno v dávném Porgazeenu č. 40, malé dějiny typografie školního časopisu)

Nejenom lidé a texty patří do dějin Porgazeenu. Stejně tak stojí za připomenutí i přemety, které dělala jeho grafická úprava. [1] První číslo upravila výtvarnice vysokoškolským vzděláním Petra Svobodová (v tiráži je sice uveden jako výtvarník i Boris Kubíček, ale ten byl tehdy zřejmě univerzální: hned v druhém čísle je pro změnu redaktorem kulturním). Dva sloupce a spousta dřevo- a ocelorytin, vesměs převzatých z knihy Milana Kopřivy Typoornamenty, bible každého knihúpravce. [2–3] V druhém a třetím čísle se přidávají reprodukce Váchala a poprvé se u článku Přemka Matějčka objevuje postavička z počítačové hry, náznak budoucího směřování grafické úpravy. Jinak ve srovnání s prvním číslem „za grafickou úpravu odpovídají jednotlivé redakce“, což znamená degradaci grafiky, množství použitých písem, zmatek. [4–13] Výtvarníkem se stává Martin Šíp. Porgazeen dostává pomalu obrysy profesionálně sázeného časopisu (mj. má konečně jasné logo – M. Šíp), ale vybírá si i svou daň: sice nepůvodní, ale aspoň pěkné reprodukce z mi­nulých čísel vystřídaly ještě nepůvodnější, a hlavně ošklivé kliparty z Wordu a Corelu a desítky postaviček z fantasy knih a počítačových her. Na druhou stranu se však dostane i na Karla Nepra­še, Františka Bílka či první původní porgáčské ilustrace (anonymní) a fotografi e (v děsivém tech­nickém provedení takřka „nečitelné“). Martin se jako výtvarník vypracovává, poslední čísla pod jeho taktovkou už ani netrpí dřívějším neduhem: pro nedostatek příspěvků se často zvětšovalo písmo až někam k dětské „čtrnáctce“. [14–25] Lukáš Honzák vpadl do úpravy jako věrný Martinův napodobitel, navíc oslněný možnostmi, jaké dává sazba ze tří desítek různých fontů najednou. Dá si však říct, pracuje na sobě a sebevzdělává se; z Porgazeenu se pomalu stává časopis, jak má být: srozumitelná a navigační struktura rubrik, jeden font pro text, jiný pro titulky, z obálek mizí počítačoviny a nastupují zepředu práce studentů (nápadité kresby Vandy Gaydečkové, v níž svým způsobem našel Porgazeen na chvíli svého Reisenauera, či drtikolovský akt Olgy Neumanové), zezadu osobitý Rolečkův komix Apophtegmata symbolica a satirický Samuraj na PORGu Micha­la Doležala. Porgazeen navíc zesolidněl obálkou v pevné křídě. S výročním číslem přichází také nové logo s hravě proměnným óčkem (J. Krč). Dvě kuriozity: Číslo 23, které si na zkoušku vysadil Jaroslav Mojžíš a zaklel ho do světa rámečků, obdélníků a všudypřítomných mezer. Číslo 24, Krčův a Honzákův poněkud samoúčelný pokus o „artistní“ typografickou práci: pěkné písmo, obrazový doprovod výhradně z pera Anny Hausenblasové a Vandy (na Přibíka a Plecháčka v pytli se nedá zapomenout). Svým způsobem šlo o jakýsi zlatý věk časopisu: dostatek příspěvků, skutečná a fun­gující redakce a ochota obětovat hodiny volného času byly znát na první pohled. [26–37] V nej­lepším se prý má přestat. Časopis od maturanta Lukáše přebírá Štěpán Klimeš. Dostává know-how a statečně se drží, byť je znát, že nemá zatím tolik praxe. Porgazeen změnil font, našel nové ilu­strátorky-glosátorky v Johaně Špirkové a Veronice Barešové. Štěpán se rychle vypracoval a takové číslo 31 dokázalo pěknou úpravou trumfnout i čísla honzákovská (vtipná minimalistická obálka a hlavně znovuzro­zený komix vzadu: tentokrát Bůh). Objeví se dokonce i obálka v barvě. Velké mínus mělo klimešovské období v Ště­pánově jazykovém citu: titulkové „čtění na léto“ z obálky 31 patří k těm neškodným úletům… [38–39] Nastupuje Jakub Teplý, na rozdíl od Štěpána i Lukáše v DTP naprostý začátečník. Snaží se, byť nedostal žádné know-how a na všechno metodou pokus/omyl postupně přichází sám. Ale čeká ho na škole ještě nějaký ten rok a já věřím, že i jeho čísla časem budou zaznamenáníhodná. [40] Mimořádně sází z nostalgie a pocty k věku Porgazeenu Krč. [41–…] Ne­bojte, opět Jakub Teplý. A zbytek necháme raději vědmám…