Spasitel

Obecně se ví, že Apple „zachránil“ iMac G3 („vajíčko“) a od té doby že to byl neuvěřitelný příběh vzestupu bez pádů. Méně se ví, že předtím stejnou roli sehrála trojice tiskárna LaserWriter, PostScript a hlavně Aldus Pagemaker - bez téhle trojky by v půli 80. let přišel Apple na buben... Viz ukázku z čtivé knihy Davida Poguea Apple: The first 50 years.

Osvěta

Zanedlouho bude výročí - v dubnu 1998 jsem napsal první díl seriálu o „typografii v praxi“ pro školní časopis Porgazeen. Nevím, nakolik se mi tehdy podařilo studenty naočkovat typografickými pravidly, každopádně vím, že to byl první zářez do mé následné bohaté typografické osvětové činnosti. Zamačkávám nostalgickou slzu...

Prezident a topol, tedy Topol

 Mám rád čtenáře knížek, které vysázím. Zejména některé. ;)

Paul = Aldus

Umřel Paul Brainerd, což asi málokomu něco řekne. Každopádně to byla osobnost s velkým vlivem: nejen že to byl zakladatel Aldusu a rodič PageMakeru (prvního sazecího programu jak pro profesionály, tak pro laiky), ale i autor termínu „desktop publishing“... Tady je nekrolog (a v něm i nostalgické video o historii Aldusu): https://www.geekwire.com/2026/pagemaker-pioneer-paul-brainerd-1947-2026-aldus-founder-devoted-his-second-chapter-to-the-planet/

Sazeč

Měli jsme před časem ve studiu praktikantku. Moc šikovnou. Říkala, že by se ráda do budoucna živila sazbou, klidnou, tichou, mechanickou prací. Zkrátka vezmeš grafický předpis a jedeš odstavec za odstavcem...

Zamyslel jsem se. Tenhle sen kdysi fungoval, dnes už ale ne. Schválně jsem se koukal do starých faktur: v druhé polovině 90. let sázel sazeč „hladinku“ průměrně za 30 Kč/str. Dnes, po třiceti letech a koruně úplně jinak silné a průměrné mzdě asi desetkrát vyšší, se sází hladinka, když máte štěstí, za 35 Kč/str.

Ano, dá se „jen“ sázet, s pomocí všech softwarových vychytávek a poloautomatických pomocníků, ale musí to být velký objem práce, aby to dávalo smysl, a to tiché potěšení tam už ani nemusí být.

Dneska grafika živí grafické návrhy nebo „menežování“ projektů, také školení či výuka, úpravy fontů, psaní skriptů, konverze do e-formátů...

Ale tichá, klidná sazba? Roboti z budoucnosti už klepou na dveře.

Typografické proměny revue Světová literatura

Když jsem uviděl vůbec první číslo Světové literatury z roku 1956, jehož obálku obsadila klasická budovatelská líbačka, jízlivě jsem si vzpomněl na úryvek z učebnice Technologie ruční sazby, vydané téhož roku: „Je nesprávné na obálku vynakládat všechny grafické schopnosti. Čtenář po otevření časopisu nesmí být zklamán.“ 

Šest prvních ročníků časopisu graficky upravoval Alois Hodek. Jednoduše, účelně, jakoby nezajímavě, aby prim mělo tištěné slovo a nic mu nestálo v cestě. Výtvarný doprovod měl charakter, dalo by se říci, osvětový. Obálkou a sérií reprodukcí byli v každém čísle představeni umělci nejrůznějších zemí a dob. Picasso vedle námořníků z Aurory, švýcarská experimentální fotografie vedle Prévertovy kaligrafické pohádky, Henry Moore i Van Gogh. 

Doba si však vyžadovala ještě jinou práci s výtvarným doprovodem než čistě grafickou. Redaktorka Eva Kondrysová na to vzpomíná: „Každou ilustraci jsme prohlíželi ze všech stran, jestli tam není něco, co by způsobilo malér. Ale když nemáte ty pravé cenzorské oči, nikdy nic nevidíte. Jednou jsme například jako dekoraci obálky Světovky vybrali římské mince. Na jedné byla rohatá býčí hlava s řeckými písmeny AN. Bylo to zdánlivě nevinné, ale dodatečně nám došlo, že by v tom někdo mohl vidět iniciály prezidenta Antonína Novotného. Tak jsme raději tu obálku ještě rychle předělali.“ 

Sedmého a osmého ročníku se ujímá Zdeněk Seydl. Z obálky mizí typické rukopisné logo Světovky a už se nevrátí. Světovka popře základní typografické pravidlo, že časopis dělá chytlavá obálka a logo, na které si čtenář zvykne, a obrátí ho naruby. Od té doby bude mít časopis rok co rok logo vždy jiné. Uvnitř přibylo lomítek a čar nejrůznější tloušťky, jakoby tím Seydl odkazoval na svoji oblíbenou výtvarnou techniku – suchou jehlu. 

Ročník 1964 přebírá Jiří Balcar, žák Františka Tichého a Františka Muziky. A hned prvním číslem ohlašuje velkou únorovou typografickou revoluci. Inspirován evropským lettrismem ruší fotografii na obálce, nahrazuje ji detailními, jakoby razítkovými zvětšeninami písmen a rozličných grafických tvarů. Předchozí hravost a mnohost titulků článků je nahrazena až typografickou askezí. Všechny titulky jsou sázeny jediným úzkým bezpatkovým písmem a obklopeny nejúčinnějším grafickým prvkem, který kdy sazba vymyslela – prázdnou plochou. Světovka získává moderní a progresivní tvář, bez zaváhání snese srovnání s obdobnými západoevropskými časopisy. 

Nový trend typografické nápaditosti v širokém rozpětí od purismu k experimentu už Světovku neopustí ani v péči dalších upravců – Miloslava Fulína, Zbyňka Sekala či Zdeňka Seydla. Celá ta krásná typografická výkladní skříň se nedá krátce popsat. Dá se jen prstem ukazovat na její výraznější proměny a dobré nápady. 

Ročník 1966: Světovka komplet sázená bezpatkovými, geometricky konstruovanými písmy. Hold meziválečné avantgardě s její novátorskou typografií. 

Ročník 1967: Fulínova vtipná obálka na pokračování. Rudé slunce po ní postupně číslo za číslem zapadá. 

Ročník 1968: Všechno je dovoleno. 

Ročník 1969: Návrat razítek, tentokrát kromě loga i do titulků. Že by intelektuální výsměch úředníkům? 

Ročník 1970: Obálka poprvé s opravdickým grafickým logem složeným ze tří znaků S, &, L. Šťoural by řekl, že to L až příliš připomíná Literární listy, cenzor zase, že jde o zašifrované „svoboda a literatura“. Ale to už nikoho netrápí – redakce je rozprášena. 

Za normalizace Světovka už nikdy nedosáhne výtvarné nápaditosti let předchozích. Z pohledu čistě typografického však nepohřbili Světovku komunisti, ale vlastně až redakce z let devadesátých. Ta se rozhodla oprášit její dřívější slávu, ale jaksi ustrnula v půli cesty. Zapomněla, že vedle hvězd literárních spoluutvářely Světovku hvězdy typografické. 

Držím v ruce první číslo ročníku 1994 a nestačím se divit. Amatérská sazba, žádné korektury, grafička Daniela Kratěnová s jedinou kvalifikací – umí zapnout a vypnout počítač. Takový časopis nemohl přežít. Trh – netrh... 

(psáno pro Český rozhlas – audioverze zde: http://www.sazba.cz/audio/svetovka.mp3)

Je švabach totéž co fraktura?

„Kdy a proč Češi opustili lomená písma a začali tisknout antikvou?“ Můj článek z revue Typo 24/2012.

Times (New) Roman: Bůh novin, který skončil v kanceláři

K současnému americkému špičkování mezi Calibri a Times New Roman oprašuji svůj dávný článek právě o TNR z r. 2007.

Egyptienka: monstrum, které se nechalo polidštit

Z revue Typo 09/2004 můj článek Egyptienka: monstrum, které se nechalo polidštit. Moc to snad nezestárlo...

Když archiv zakuká

V půlce 80. let, bylo mi 10-11, jsem vystřihoval z časopisů Květy a 100+1 fotografie a měnil je na „vtipné“ obrázky (na stroji jsem napsal text do bubliny, bublinu obstřihl a nalepil). Chudák tatínek to musel vždy ofotit, namnožit a já to pak distribuoval mezi rodinu a kamarády. Chvíli to vypadalo, že budu TMBK, ale o nějakých třicet let dřív – jenže brzy mě to pustilo a zásah to tenkrát mělo malý. Když na to teď v šuplíku koukám, stoupá z toho na mě nostalgie... V důchodu bych z toho mohl udělat knížku. :)

Diakritika

Z revue Typo 10/2004 vytahuji svoji glosu o dějinách diakritiky – uváděla celý zajímavý blok na toto téma... 

Kniha roku

Kniha roku Lidových novin bývala kdysi slavná a vlivná anketa. Ty doby jsou pryč, ale nějak se od té tradice stejně nedokážu odpoutat. Buď jak buď, letos vyhrála kniha, která tu sto let chyběla, je skvěle přeložená i vzorně upravená a vysázená a bude tu na dalších sto let. To není špatné poselství, ne? Přikládám komplet žebříček vítězů i své skromné tipy.

 

Umění odejít

Umění odejít je velký dar, a když ho např. herec nebo politik nemají, může jim sklonek života navždy rozmazat vše dobré, co vykonali před ním. A myslím si, že by umět odejít měli i redaktoři. Dotáhl jsem právě k imprimatur jednu nejmenovanou knihu. Už první korektura byla peklo: zdrojem byl sken a OCR plné chyb, a redaktor se do jejich odstraňování pustil místo ve fázi redigování až ve fázi prvních dvou korektur. A ještě i v té čtvrté se sjednocovalo rozkolísané jméno hlavního hrdiny (!) a opravovaly zjevné překlepy, nemluvě o tom, že i texty k nahrazení byly plné chyb. Přitom vím, že redigoval člověk s velkou zkušeností; redigoval celý život, a dobře. Doufám, že já – až se přiblíží ta chvíle – budu mít sílu včas odejít...

Z koníčka kůň...

Dlouhé roky jsem měl koníčka, který s mojí prací souvisí: sbíral jsem a v chodu udržoval (nejprve pomocí starých počítačů, později spíš přes ty virtuální) všemožné verze prehistorických textových a grafických programů, všech těch ventur, pagemakerů, wordperfectů, calamusů, quarků, téšestsetdvojek apod. Je pro to i odborný termín - abandonware. Časem se nicméně ukázalo, že se koníček pomalu, ale jistě mění v živnost: říkám tomu „DTP archeologie“ a možnosti otevřít dnes už neotevřitelný soubor a dostat z něj data v nějaké moderní podobě využívá čím dál více klientů. Přitom taková blbost, řeklo by se. :)

Autoři a obálky

Někdy dá autor do vymýšlení obálky tolik energie, času i nadšení, až žasnu. Připravovali jsme s Martinem Putnou edici básnického cyklu Jana Kollára, cyklu, který každý zná ze školy, a nikdo ho doopravdy nečetl – Slávy dcera. Martin napsal ke každému ze sonetů interpretační text a graficky se to muselo pořešit tak, aby oba texty byly vedle sebe. Na obálku jsme měli nachystanou Kollárovu dobovou rytinu. Ale když vedou uvnitř knihy texty mezi sebou napříč časem dialog, neměla by to – říkali jsme si – naznačit i obálka? A tak musel Martin Putna k fotografovi, podstoupit jeho nekonečné rozmary, přežít u počítače všechny retuše, které i z něj udělaly rytinku v kollárovském duchu. Nevím, jestli právě taková obálka nakonec někoho přesvědčila ke koupi knihy, natož k přečtení všech Kollárových sonetů, ale rozhodně jsme se u toho pořádně vyřádili.