Knižní tipy

(psáno pro blog nakladatelství Karolinum)

Podzim je čas zklidnění a ohlédnutí, přestože to letos – v čase koronaviru – bude nejspíš obtížnější než jindy. Přesto to zkusme: po práci neskončit ani u publicistických sumářů, ani u vykřičníků na sociálních sítích, ale u čaje a lampy s hromádkou knih, na které pro samé letní dovádění nebyl čas…

Palečka Michela Serrese je čtivý, podnětný a optimisticky laděný esej o nové éře, kterou člověku otevřel internet a digitální média. Jde o vizi, která byla zformulována těsně před tím, než internet ovládly sociální sítě – a tak představuje jeden extrém, jak soužití s internetem vnímat: člověk je jako bytost díky internetu upgradován a vylepšen (druhým extrémem je pak např. Spitzerova Digitální demence, která na koexistenci člověka s internetem a digitálními médii nenechá nit suchou). Je na čtenáři, aby si sám Palečku dosadil do aktualizovaného kontextu (média válcována sociálními sítěmi, fake news a jejich politický dopad ap.) a sám si díky ní odpověděl na otázku, co mu digitální existence přináší. (Já osobně jsem si takhle před časem zamudroval v souvislosti s chytrým telefonem – http://typoglosy.blogspot.com/2015/01/mesic-bez-chytreho-telefonu.html)

Během studií bohemistiky jsem se odborně zaměřoval na baroko. Černého antologie evropské barokní poezie Kéž hoří popel můj byla jednou z knih, které mě navždy ovlivnily. Koncepci velké renesanční antologie z Černého pozůstalosti si vzal do práce Jiří Pelán a v podobě dvousvazkového díla velkého formátu ji v Karolinu pod názvem Italská renesanční literatura. Antologie nedávno vydal. Je to kniha, kterou nedokážu přečíst v kuse tak, jako se čte román. Ale těším se na to, že ji budu po následujících přinejmenším deset let pravidelně otevírat a po kouskách ochutnávat. Veškerá evropská poezie moderní doby čerpá z obrazů, jejichž skici najdeme v této antologii. Kdo to se čtením evropské poezie myslí vážně, nejspíš se bez téhle dvojbichle neobejde.

O grafickou podobu knih se v Karolinu většinou starají buď žijící klasik české knižní typografie Zdeněk Ziegler (* 1932), nebo naopak „mladík“ Jan Šerých (* 1972). Tu a tam si svého grafika přivede autor – a tak se to stalo i v případě Svatováclavské bible. Můj spolužák z bohemistiky a kamarád Ondřej Koupil sestavil velkou antologii z barokního biblického překladu. Výběr textů měl jasný klíč (běh liturgického roku), obrazová složka však měla mít ráz experimentu: měla simulovat pozici barokního člověka, který při poslechu biblického textu bloumá očima po obrazech na zdech a stropech kostela, zkoumá je opakovaně, do detailu, třeba celý svůj život, a s texty si je nedělitelně propojuje. Kniha se měla pokusit tento zážitek replikovat modernímu čtenáři: úryvky z textů doprovázejí velkoryse pojaté reprodukce detailů obrazů. A podobně jako návštěvník kostela mohl obrazy pozorovat i v tiché kontemplaci mimo mši, měl dnešní čtenář dostat šanci obrazovou složku vnímat nejen skrze texty (a odhalovat jejich napojení na ně), tak se nechat naopak obrazy inspirovat ke čtení textů nebo je vnímat zcela samostatně, jako antologii obrazovou. Ondřej požádal o úpravu mě, ale práce byla nakonec spíš tandemová; hodně jsme se natrápili, vlezli tu a tam do slepé uličky, ale snad se to nakonec podařilo. Nerad bych, aby tahle kniha zapadla.

Typokniha

 (rozhlasový pořad, Vltava, říjen 2020)

„Typo­­­­­­­­­­­­­­kniha je příručka určena studentům i laikům a navazuje na úspěšnou publikaci Praktická typografie. Jakou technickou nebo profesní revoluci přinese úprava textů pro elektronické nosiče? Jak došlo k tomu, že se z Česka stala písmařská velmoc? A co znamená překvapník? Hosty Akcentu s Petrem Šrámkem jsou zakládající členové české Unie grafického designu Jakub Krč a Filip Blažek, autor Typoknihy.“

Od laika laikům

(Recenze knihy Simon Garfield, Ten můj font: Stručné dějiny typografie v esejích. Praha, Akropolis 2018. Psáno pro Souvislosti 1/2020.)

Není jednoduché napsat knihu o typo­grafii, neboť její definice je široká a nadto široce rozkročená přes řadu oborů. A aby toho nebylo málo, čtenářská očekávání jsou velmi rozdílná.

Když knihu o typografii pojmete jako učebnici, zastará dřív, než se dostane ke čtenářům – tak rychle se technologie s typografií spojené vyvíjejí. A navíc si ji koupí nejspíš jen zájemci o studium typografie; odborníci ji potřebovat nebudou a laici si budou myslet, že ji nepotřebují. 

Když knihu pojmete jako odborné pojednání, studenti a běžní čtenáři si na ni netroufnou a odborníci ji nejspíš budou poměřovat se slavnou Bringhurstovou příručkou The Elements of Typographic Style – ta od roku 1996 vychází opakovaně v revidovaných vydáních, a navíc je čtivá bezmála jako detektivka.

Do třetice by se kniha o typografii dala pojmout zábavně – avšak to by se musel najít autor a nakladatel, kteří by nedopřáli sluchu škarohlídským řečem, že je to téma pro většinového čtenáře nudné a neperspektivní.

Ale nakonec se takový autor přece našel: v roce 2010 Simon Garfield, britský novinář a autor populárně-naučných knih, přidal do své sbírky „pokrytých témat“ (mj. mapy, korespondence, čas, sbírání známek, AIDS, wrestling, železnice…) i typografii. 

Nevznikla ani učebnice, ani odborné pojednání, ale kniha poskládaná z tematických kapitol proložených malými profily nejznámějších fontů a množstvím obrazového doprovodu. Témata vybíral autor podle jednoduchého klíče: musí nabídnout silný příběh, nahrávky na anekdoty a musí se dát odvyprávět, aniž by byl čtenář zahlcen složitou terminologií.

Na scénu tedy postupně nakráčí nejmilovanější (obyčejnými uživateli) i nejopovrhovanější (odborníky) font Comic Sans, zkoumá se čitelnost, ale i genderovost písem, vztah národa a písma nebo typografie a popkultury či dopravního značení. Občas se přimíchá špetka historie, jindy se přidá trocha seriózního výkladu, a když je potřeba přitlačit, sestaví se záměrně provokativní žebříček nejhorších fontů na světě.

Profily písem, které autor mezi tematické kapitoly vkládá, se nazývají Přestávka na font. Rozhodně to nejsou encyklopedická hesla; spíš šikovným náznakem vyhmátnou podstatu písma nebo skupiny písem a spojí je s něčím, co zná i jen trochu orientovaný čtenář: katalog IKEA, obálky brožovaných edic nakladatelství Penguin, flakóny voňavek či letištní chaos.

Jen na místech, kde autor zapomene, pro koho píše, a pustí se do detailního vysvětlování technologického pozadí, ztrácí text trochu na lehkosti a vyváženosti (třeba popis Linotype a Monotype sazecích systémů).

Kniha, která jako by objevila světu nudné, ryze odborné téma, se dočkala výborných recenzí a v roce 2018 také českého překladu.

Přestože ji překládali hned čtyři překladatelé, redakci se podařilo ukočírovat jak vcelku jednotný styl, tak i správnost českých ekvivalentů mezinárodně užívaných typografických termínů. 

Česká verze je moderně upravena a dobře vysázena, ale ve srovnání s originálem trochu potlačuje vizuální hravost: úvody kapitol v původním vydání jsou vždy malou typografickou hříčkou naznačující pomocí kombinace různých fontů a jejich uspořádání téma, o kterém se bude vyprávět – v české verzi jsou titulky unifikovány. Chybí také hravá „periodická soustava fontů“  na předsádce.

Nebude to náhodné rozhodnutí: na malém trhu se musí kniha prodat nejen jako zábavná, ale i jako seriózní, odborná. A tak musela dostat trochu jiný kabát.

Čeští čtenáři tedy mají aspoň po jednom titulu konečně zastoupeny všechny tři typy typografické literatury: učebnici (Blažkova a Kočičkova Praktická typografie), odbornou práci bringhurstovského stylu (Pecinova Knihy a typografie) a nakonec populárně-naučnou a zábavnou Garfieldovu novinku.

P. S. Nikdy nedopusťte, aby překladatel překládal popisky obrázků, aniž by je mohl vidět – to se stalo nejspíš v tomto případě, a tak v knize najdete takové roztomilé kiksy jako fotografii třetí generace iPodu s popiskou „první iPod“ (early – jeden z prvních by se v daném kontextu evidentně hodilo víc) nebo titulní stranu magazínu Rolling Stone označenou jako „tiráž“ (masthead – tiráž i hlavička na titulní straně) atd.

Typoglosy: Od Gutenberga ke Gutenbergům

(psáno pro revue Souvislosti 1/2018)

V místnosti sedí dva čtenáři; první se za stolem sklání nad knihou, mumlavě sám k sobě polemizuje s tím, o čem právě čte; druhý v křesle, s knihou v rukách, je pohlcený příběhem a po dobu čtení zcela ztracený pro tento svět.

Stejnými slovy bychom mohli oba čtenáře popsat jak ve století dejme tomu šestnáctém, tak ve století jedenadvacátém. Na knize jako objektu a na způsobech, jak se s ní zachází, se totiž během staletí kupodivu nezměnilo tak moc -z rukopisného období si kniha vzala všechno důležité, co bylo třeba vědět o čtenářství jako fyzickém aktu (jak velikost liter a jejich vzdálenost od oka ovlivňují čitelnost, jak ponechat na okrajích místo pro pohodlné držení atd.), a postupně objevovala funkce, jež proces čtení usnadňují a zrychlují (zvýrazňování a hierarchizace pomocí řezů písma, různých velikostí nebo střídání typů).

Neměnila se výrazně ani skladba a kompetence těch, kteří se na knize podíleli: hotový rukopis putoval do tiskárny, kde mu faktor dal grafickou podobu, knihu vysázel a vytiskl a jako hotový a neměnný artefakt putovala prostřednictvím obchodníků či knihoven ke čtenáři.

Kniha se pomalým evolučním vývojem zdokonalovala a revolučních okamžiků zažila jen málo, většinou souvisely s prostřední fází mezi rukopisem a čtenářem: zdokonalovaly se sazecí a tiskové techniky (mechanizace sazby, rotačky, fotosazba…) nebo se měnily kompetence (oddělení knižního výtvarníka od sazeče a tiskaře). I nástup počítačové sazby (DTP) v osmdesátých letech 20. století znamenal jen přeskupení kompetencí (a paradoxně návrat na samý počátek knihtisku): knižní úpravce, sazeč a tiskař mohli být díky počítači opět jedna a táž osoba.

Nic z toho však nemělo podobně revoluční vliv na knihu jako objekt a na akt čtení. Počítače sice přinesly nový způsob konzumace textů (na obrazovce) i novou polohu, v níž se tak děje (pohled před sebe, nikoli dolů), ale takové čtení bylo většinou chápáno jako výjimečné, vyhrazené určitým žánrům (administrativní texty, zpravodajství, korespondence ap.), avšak nekonkurující knize.

Celé by se to dalo zjednodušeně shrnout do prosté definice: Čtenář je uživatel knihy, kterou mu někdo jiný napsal, vyrobil a prodal či půjčil.

Staletou poklidnou evoluci se pokusil vzít ztečí internet: nabídl čtenářský zážitek bez prostředníků, přímý kontakt mezi textem a čtenářem. Knihy, jimž vypršela autorská práva, byly najednou k dispozici doslova instantně: nemusely se sázet, tisknout ani nabízet v knihkupectvích - čtenář si je dokázal opatřit bez prostředníků a sám rozhodl, v jaké vnější podobě je bude číst.

O revoluci ale zatím nešlo; čtení z obrazovky počítače bylo nepohodlné. Sice se na něj dalo zvyknout, ale (a je to exaktně změřeno) čtenář četl pomaleji a nedokázal si z textu odnést tolik informací, kolik z klasické tištěné knihy.

Vše změnil až nástup chytrých telefonů, tabletů a čteček: skloubily moderní technologie s tradiční podobou knihy. A nejen to: na čtenáře nakladly nové nároky a kompetence. Poprvé v historii knihy je to čtenář, kdo rozhoduje o její podobě, volí si formát, velikost písma, barevnost “papíru”, je sám sobě knižním úpravcem, sazečem i tiskařem. V krajním případě se dokáže obejít i bez knihkupce a knihovny - jejich funkci umí převzít distributor (např. Amazon), který umožní autorovi textu nabízet se čtenáři přímo. A bude-li čtenář chtít, může knihu dokonce kupovat po menších jednotkách (např. z povídkové knihy koupit jen několik povídek).

Nejde nejspíš o žádnou “smrt knihy”, jak rády do titulků dávají články v technologických časopisech. A je to změna zatím příliš čerstvá, aby se o ní daly vynášet závazné soudy. Zdá se však, že poprvé od vynálezu knihtisku něco opravdu radikálně otřáslo fází výroby, distribuce i konzumace knihy. Plusy jsou jasné všem: peníze (elektronická kniha je levnější) a čas (kniha je dostupná kdykoli a okamžitě). Minusy jsou méně zjevné a ukazují na ně hlavně ti, kdo jsou nějak do procesu výroby knihy zapojeni: na místo kvalifikovaných odborníků vzdělaných v oboru (typograf, sazeč, knihkupec) nastupují diletanti (my čtenáři, programátoři softwarových aplikací a webových e-shopů). V krajních případech zcela mizí i redaktor či korektor (přímý prodej textu na ose autor- čtenář prostřednictvím Amazonu).

Na čtenáře to klade nové nároky. Písmolijec František Štorm kdysi napsal, že dobrý typograf má být neviditelný. Neupozorňuje na sebe, ale umí pro každý typ čtenáře připravit text tak, aby jeho mozek i oko na cestě za po…rozuměním našly minimum nástrah, které by je odváděly od vlastního smyslu knihy: čtení. Typograf (a následně sazeč i tiskař) odvádějí obtížnou práci, aby čtenář mohl… zkrátka jen číst.

Elektronický čtenář je jiný: než se k samotnému čtení dostane, má toho spoustu na práci. Musí se rozhodnout, zda bude číst v čtečce hardwarové (Kindle), nebo softwarové (jsou jich stovky), musí do ní text dostat, nastavit mu potřebné parametry (od písma po míru podsvícení), po očku sledovat stav baterie a ještě strpět, že mu do čteného textu vyskakují oznámení o nepřečtených e-mailech či dokonce reklamy.

První výzkumy elektronického čtení to sumarizují přesvědčivě: čteme rychleji než kdykoli předtím, dokonce zvládneme číst několik textů paralelně. Dokážeme se však stále méně soustředit, hůř rozumíme přečtenému a ztrácíme schopnost číst dlouhé texty.

Co bude následovat, nikdo neví. Představitelné je všechno: i to, že se poprvé v historii proces čtení rozjede po dvou různých kolejích (a způsob čtení může být do budoucna znakem společenského statusu, vzdělání či třeba projevem snobství). Nepředstavitelné zatím je, co to udělá s autory textů - možná se bude jinak psát román určený pro tisk a jinak román pro čtečku.

Typoglosy: Čtení není žádná věda

(psáno pro revue Souvislosti, 2/2018)

Napadlo vás někdy nad knihou, jak vlastně člověk čte? Jak přesně to mozek a oči ve vzájemné souhře dělají? A čím to je, že je někdo dobrý nebo rychlý čtenář, a někdo ne?
Zdánlivě snadné otázky. Odpovědi na ně bychom nejspíš hledali intuitivně ve své zkušenosti, případně v učebnicích psychologie, typografie, u svého češtináře (neříkal nám snad už na základce, že kdo čte hodně, čte i rychleji a lépe a víc si ze čteného textu zapamatuje?) nebo u rodičů (to oni nás nabádali, ať nečteme při špatném světle, jinak si zkazíme oči).
Z knih bychom pak vyčetli třeba to, že malá písmena na dlouhém řádku se čtou hůř, že se oči s věkem kazí a vyžadují větší písmo, že patková písma se čtou lépe, neboť „patky vedou oči“, že text zarovnaný do bloku zabrání oku se na koncích řádků ztrácet, že verzály se čtou hůř než minusky, že...

Ne že by se tomu vědci nesnažili přijít na kloub. První seriózní výzkumy čtení proběhly už v osmdesátých letech 19. století. Sledovaly zejména rychlost čtení v závislosti na velikosti písma a jeho vzdálenosti od oka. Zkoumaly víc čitelnost než opravdové čtení. A s trochou zjednodušení to tak zůstalo až do počátku 21. století, jen mechanický tachtitoskop byl nahrazen počítačem.
Výsledkem výzkumů byla mimo jiné teorie o tom, že při čtení slova rozeznáváme jako celek, ne jako sled písmen, a to podle siluet. Až tam, kde silueta neodhalí význam, následuje analýza jednotlivých písmen. Jak si takovou siluetu představit? Není to žádná věda: obtáhněte třeba slovo „políček“ propiskou a výsledný tvar, oválné cosi s výstupky nahoru i dolů, je silueta. Jejich databázi máme prý každý uloženou hluboko v mozku a tréninkem (tj. častým čtením) si ji upevňujeme a rozšiřujeme. Odtud např. tvrzení, že minusky čteme rychleji než verzály (minusky mají přece variabilnější siluety).
Dále si vědci všimli, že lidské oko při čtení nepostupuje systematicky od slova ke slovu, ale skáče, často až přes sedm osm slov kupředu (a docela často, aniž si to většinou uvědomujeme, i dozadu). Odborně se těmto očním pohybům říká sakadické a teprve moderní počítače a s nimi propojené měřicí technologie je dovedou bezchybně sledovat a analyzovat. Pro pohodlné čtení by tedy měl být text upraven tak, aby oko mohlo pohodlně skákat a v cestě mu nestály nečekané překážky. (Odtud např. tvrzení, že text zarovnaný do bloku se čte snáz než text zarovnaný na praporek.)

Poklidný výzkum čtení dostal nové impulzy na počátku 21. století: masově nastoupilo elektronické čtení, internetoví inzerenti byli ochotni zaplatit za nástroje a techniky, které oko dokáží zastavit na potřebném místě, a v neposlední řadě se typografové začali znepokojeně ptát – je laboratorní čtení opravdu obrazem živého čtení? Neunikají mu při jeho měření podstatné okolnosti? Není to podobné jako vydávat jízdu na rotopedu za cyklojízdu alpskými serpentinami?
Model rozpoznávání slov podle siluety byl revidován. Čtení je zřejmě složitější proces, při němž dochází vedle rozpoznávání siluet i k analýze písmen a jejich skupin (něco jako nápověda při psaní krátkých textových zpráv) a k odhadování významu podle kontextu a čtenářské zkušenosti.
Vedle psychologů a neurovědců byli k výzkumům ve větší míře přizváni typografové. Přišli se zdánlivě prostou otázkou: ovlivňuje kvalitně typograficky upravený text kvalitu čtení? Vědci neměli odpověď, rychlost čtení i oční pohyby se měřily na standardizovaných textových předlohách, kde úprava nehrála roli a nejběžnějším písmem byl Courier (neproporční písmo simulující strojopis).
Začalo se jednoduchými testy: dvě skupiny pokusných čtenářů četly stejný text, jedna ho dostala typograficky upravený (vhodně zvolené písmo i jeho velikost, odladěné mezislovní mezery, správné tvary uvozovek ap.), jedna naopak až brutálně zbavený jakéhokoli typografického zásahu. V rychlosti čtení a kvalitě porozumění si vedly obě skupiny shodně.
Mechanismus čtení, tedy souhra očních pohybů a vytahování významů z mozkových databází, prokazatelně stojí nad typografií a nepotřebuje ji. O rychlosti čtení víc rozhodne délka řádku než třeba volba mezi patkovým či bezpatkovým písmem. (A tvrzení o tom, že „patky vedou oči“, které straší v každé učebnici typografie, dál marně čeká na někoho, kdo ho prokazatelně potvrdí...)
A testy pokračovaly. Opět si dvě skupiny četly v různě upravených textech a po nějakém čase šly řešit vybrané kognitivní úlohy. V nich skupina, která si četla typograficky dobře upravené texty, dosáhla výrazně lepších výsledků (podobně jako skupina, která před řešením kognitivních úloh dostala čokoládu nebo mohla poslouchat hudbu). Typografie tedy nepomohla rychlosti čtení, ale vylepšila náladu a myšlenkový výkon.
Nakonec dostaly skupiny čtenářů na obličej měřiče napětí v mimických svalech. Ti, kdo četli typograficky kvalitně upravené texty, se méně mračili a jejich frustrace z testovacího čtení byla menší.

Typografové z toho mohou být na větvi: dostali přece černé na bílém, že jejich práce má smysl. Neurychlí sice čtení, ale udělá ho radostnějším a dá mozku důležité podněty pro zvládání úkonů, jež budou po čtení následovat.
Ale takhle zlehka se s tím skončit nedá: ona je to skutečnost, po níž někteří rádi sáhnou, protože ji dokáží dobře zpeněžit. Vhodně typograficky upravený text nás totiž třeba při elektronickém čtení jistěji navede k nákupu zboží, k sebevědomějšímu prokliku z textu do obchodu.
A je to také skutečnost, s níž by mohli ve větší míře nakládat například autoři učebnic, v nichž se studenti často musí mořit s dlouhými texty. Možná by zapojení typografa a vhodná úprava způsobily to, že by studenti četli ochotněji a líp by se jim dařilo v úkolech na text navázaných.

Typoglosy: Písmenka od A do Z (od alegorie po zatracení)

(psáno pro revue Souvislosti 3–4/2018)

První jarní pivo na zahrádce nedaleko Grébovky. A co čert nechtěl, hned vedle štamgastů, kteří se v nekonečném proudu slov dostali i k typografii: „Dneska jsou v řiti už i písmenka. Nemůžou se hejbat, tak jsou vodepsaný. Vždyť těm děckám už ani slabikáře nebudou dávat, všecko bude na jůtůbu.“

Cestou domů se mi ten hospodský plk rozležel. Ono by to možná vydalo na knihu. O časech, kdy písmena nebyla jen cihlami pro slova, lešením pro významy, ale nesla si ještě tajemný a nekonečný prostor, který čekal na objevení a interpretaci.

Začalo by se čtyřmi písmeny, co je ukřižovali spolu s Kristem. Pokračovalo by se přes středověké mystiky, kteří v jednotlivých písmenech viděli to, co v Bibli nebylo dořečeno. Zmínily by se iluminované iniciály jako vypravěči malých, podvratných příběhů vložených do příběhů velkých. A tak dál, až třeba po avantgardu a redefinování jazyka včetně jeho stavebních prvků tak, aby odpovídal přicházející levicové utopii; avantgardu, která písmena rozkřičela, roztančila, fotografovala nebo používala jako tabletky spouštějící rauše asociací.

V písmenech byla potence, o niž se zajímali básníci, teologové, výtvarníci, hudebníci i politici.

Z toho všeho už zůstaly jen stopy. A hlavně zmizely „mezioborové přesahy“. Výtvarná hra s písmeny byla vměstnána do výhradního kotce typografie a knižní úpravy (a pokud se s nimi ještě tu a tam divočí, tak leda na obálce). Marketing přeložil písmena do logotypů (IMB, M&S) a obecné povědomí je ponížilo do pouhého servisu školákovi prvního stupně (patří jen do slabikáře a knížek prvního čtení, tam ještě můžou ožít, mluvit nebo se dát třeba na útěk).

A tak tím nejvíc revolučním vpádem do tajemného prostoru písmen v nedávné době byl jazyk první digitální generace, která se vydala snad ještě dál, než si představovali teoretici avantgard na počátku 20. století. SMS, OMG, WTF, LOL, RTFM, MILF… – pamatuješ, BFU? Nebyly to jen běžné zkratky, byl to nový jazyk i životní styl a poslední hvězdná chvíle písmen, kdy dokázala zaujmout i puberťáka.

Jenže pak přišly fotografie a videa. Esemesky zůstaly pro prarodiče a e-maily pro rodiče…

Myšlenky se mi k tématu písmen vracely i v následujících dnech. Při hledání vhodné rytinky ve štosu starých nakladatelských propagačních tisků mi přišlo líto, že dneska už nikdo nepustí do světa reklamu na knihu postavenou ne na obálce nebo „blurbu“ od celebrity, ale na písmenkách, jako se to odvážil Ladislav Kuncíř v letáčku na Život sv. Františka:

„Jsou však ve světě stvořeníčka, kterých v době Františkově ještě nebylo. Jen obrazy jejich byly. Svatý František byl by je jistě též podmanil a použil jich k oslavě Tvůrce. Stvořeníčka bezvýznamná, skrytá, učerněná, bezvládná, a přece mají velikou moc – sdíleti moudrost, hýbati dušemi, měniti koloběh světových dějů. Jsou to tichá písmenka, uložená v sazebních kasách knihtiskáren, ti drobní olovění vojáčkové, zdánlivě nehybní a mrtví, ale vždy pohotoví sestaviti se u velikou armádu, schopnou větších výbojů a vítězství než nejstatnější legie mužů a kolony těžkých děl. Jejich neblahým osudem jest, že se nemohou sami uvésti v pohyb a nuceni jsou podrobovati se svým pořadatelům, kteří pohříchu jich používají namnoze k bojům špatným. Kterých tvorů nedovedl člověk zneužíti? […]Třítisíckrát zazpívala si písmenka, družně se k sobě vinouce v reji tiskařského lisu, se svatým Františkem Píseň Tvorů a ostatní jeho hymny a modlitby. A nyní posílajíce vám své polibky, vroucně vtisknuté na stránkách obou knih, žádají vás, vzácní přátelé a ctitelé sv. Františka, abyste jejich dílo přátelsky přijali a mezi své známé uvedli a dopřáli jim té radosti, by si to vše znovu ještě mohli zazpívati.“

Nad tou nostalgickou veteší jsem si – sám jsa sazeč – nemohl nepovzdechnout, jak i obory, které se vydávaly za hranice písmen, mají budoucnost spočítanou. Mystik aby se rekvalifikoval na politologa, autor literárních manifestů na správce facebookové stránky a sazeč na strážce typografických pravidel, který pospává u poloautomatizovaného počítačového zlomu.

Přitom ještě před pár desítkami let se na sazeče psaly i ódy, a to ne do oborových věstníků, ale do celorepublikových novin – jako to udělal Vojtěch Martínek v červnu 1940 v Moravskoslezském deníku v článku Mistři černého umění:

„Ale novodobí mistři […]jsou zakleti do síní a jizeb, naklánějí se nad příslovečné kasy s literkami nebo mnohem častěji sedí u skřípajících a cinkajících strojů a vykouzlují na podivuhodných klávesách jedinečnou a nezbytnou hudbu moderního člověka: hudbu běžících řádek a potištěných stran, novinových zpráv, hudbu vypravování a knih. Vyhoďte z dnešního života noviny, časopis, knihu, vyhoďte vůbec potištěný papír, a tvářnost světa se radikálně změní. Neboť dnešní všecek život roste ve svých závratných rozletech i bolestných zmatcích, ve svých kladech i záporech, v požehnání i kletbě z těch černých literek, jež se poslušně skládají v řádky. Bylo by těžko rozhodnout, není-li Jan Gutenberg, patron a praotec novodobých mistrů černého umění, větším objevitelem než Kolumbus. Nový věk by mohl začínat jím a velikým jeho vynálezem stejně oprávněně jako Kolumbem. A naši „černí mistři" jsou toho nového věku oddaní, ale i skrytí a neznámí služebníci. Znáte jejich dílo, ale neznáte tvůrce. Vidíte hotovou práci, ať už takovou, jež má věky přetrvat, nebo takovou, kterou vítr roznese druhého dne s uvadlým listem novin, ale nemůžete ani postřehnout všechny složky, z nichž se ta práce vytváří. […]Opravdu spisovatel by si měl často vzpomínat na pomocníka nutného a skrytého, bez něhož by všecky jeho myšlenky byly jen tichou samomluvou. Vlastně i ten jeho druh je do jisté míry kouzelníkem – což není hodně kouzelnictví i v moderním černém umění?“

Dočetl jsem a šel pro dceru do družiny; chlubila se mi, že vyráběli trojrozměrná písmenka a vymalovávali je podle asociací, které v nich vzbuzují. Že by byla ještě naděje? Pak jsme však otevřeli čítanku a mně došlo, že pokud nepovstanou noví mystici a noví básníci s touhou dát písmenům nové životy, jsou písmena odsouzena k doživotní samovazbě v kazajce nablblých rýmovaček, které nic neotvírají, spíš zavírají:

Ivane, Ivánku, / otevři čítanku. / Ireno, Irenko, / najdi tam písmenko.

Ale vloger by možná i to dokázal proměnit ve vtipné video se spoustou lajků…

Dobré espresso by mělo stát 29 Kč

Otevřeli na Vinohradech novou kavárnu. Zašel jsem a ochutnal jedno espresso, to klasické, které do sebe kopnete a nakopnuti zase hned jdete. 45 Kč, řekla slečna. O kus dál si ho můžu dát za 49 nebo také 59 Kč. Považuju tyhle ceny za nemravné, tím spíš, že je začínají účtovat i podniky s nespresovači či dokonce automaty na espresso. Budiž, když si někdo koupí latté a dvě hodiny nad ním v kavárně klábosí, zaplatí cenou kávy i místo, to dovedu pochopit. Ale proč kafe, které se z principu pije v mžiku a v Itálii se ho nikdo neodváží nabídnout nad euro (nedávná zkušenost z Puglie: 0,70 až 0,90 eur bez ohledu na typ podniku, od stánků po drahé cukrárny), zmutovalo do téhle hipstersko-baristicko-snobské extravagance, nedokážu pochopit. Lidi, neblázněte. Dobré espresso by mělo stát 29 Kč.

Deník N, týden první

Po týdnu a dnu pilného čtení znovu shrnuji své dojmy z tištěné verze:

1. Je to až moc chudý příbuzný online verze. Ta nabízí dlouhé články a k nim i příslušný denní kontext ve zprávách (a dalších textech, do nichž se ze zpráv odkazuje). Tištěný deník je jen sborník, výbor z webu, nic navíc nemá. A nejvíc vadí právě absence denního kontextu: u některých článků člověk tuší, proč jsou aktuální, u jiných zase, že mohou vyjít prakticky kdykoli a jejich výběr je jen dílem náhody.

2. Vadí mi, že texty v tištěném deníku vycházejí o několik dní dříve online. Šéfredaktor to sice v č. 6 hájí, ale jen obecně, vyhýbaje se praktickým problémům. Ano, rád si budu číst delší texty v printu, to bych ale musel dostat nějaký signál, že je mám v e-verzi přeskočit: delších textů je na webu víc, ne všechny se však nakonec v printu objeví. Nešlo by to řešit třeba nějakou ikonou u článku?

3. Na srovnání se chystám, ale mám nejasný pocit, že se tytéž texty na webu a v printu liší - v tištěné podobě jsou kratší. Ale platí to jen u některých, jiné jsou identické. Pro čtenáře opět problém a chaos - stačilo by v patě tištěného článku přitom uvést “Rozšířenou verzi najdete na našem webu”.

Deník N, den první

Nezačalo to ideálně, ráno byla schránka prázdná, nicméně nakoupil jsem v trafice a odpoledne konečně dorazil i předplacený výtisk do schránky. Přečteno během dopoledne, takže první rychlé dojmy jsou tu:

Zarazila mě úplná absence tradičních novinových žánrů, jde vlastně o výbor komentářů, recenzí, esejů a rozhovorů, tedy o týdeník v kabátě deníku - podstatná část e-verze (zprávy v rubrice Minuta po minutě) chybí. Ne, to není úplná výtka, ale něco novinového by to myslím přece jen chtělo - třeba místo obrázku přes celou první stranu (vizuálně jasný znak týdeníku) víc signalizovat noviny (třebas využít Minutu po minutě a dát na první stranu nějaký stručný přehled: top ten toho, co se dnes má stát či se stalo a bude se dnes dál řešit).

A pak důvod, proč jsem byl se čtením hotový tak rychle: on je to vlastně pouhý výbor z textů publikovaných v on-line verzi už o den, dva, dokonce i tři dřív. To myslím bude třeba ladit na obou stranách: čtenář s předplatným tištěné i elektronické verze bude muset primárně číst tištěnou verzi, a pak nahlížet do elektronické, s rizikem, že pokud se tam začte, druhý den bude půlku novin mít přečtenou, ještě než je otevře. Vydavatel možná najde nějaké chytré řešení, jak dát časem novinám víc sebevědomější a samostatnější část než pouhý “výběr z toho, co vyšlo v e-verzi”.

Rovněž by se hodilo, aby v e-verzi bylo nějak označeno, že daný text je/bude v tištěné verzi.

A otázkou zůstává, zda jsou texty v e-verzi a tištěné identické, nebo se liší - to by pak už byl opravdu verneovský zmatek nad zmatek.

K obsahu není moc co dodat - všechny texty jsou čtivé, slušně zredigované (překlepy, zdvojená slova, parchanty apod. jsou dětské nemoci a nemusíme je řešit) a nutí k přemýšlení.

Jen tak dál.

Deník N: Těžký život za paywallem

Úvodem

Nebudu hodnotit Deník N po obsahové stránce. Sledoval jsem ho od okamžiku ohlášení, většinu redaktorů znám a čtu, okamžitě, jak to jen šlo, jsem se stal předplatitelem elektronické i tištěné verze. Až na kulturu, která je zatím popelkou a hledá se (v množství článků i profilu rubriky), se mi obsah líbí a čtu prakticky vše, co vyjde. Až na Respekt a irozhlas.cz jsem díky Deníku N většinu jiné elektronické publicistiky přestal sledovat.

Něco za něco?

Chtěl bych se však pár slovy věnovat komfortu čtení, a to jen elektronickému. (Stranou nechám tištěný speciál, který typografií připomenul ubohá 90. léta a řadu dávno uzavřených slepých uliček znovu zbytečně prošlapával: bloková sazba v superúzkých sloupcích, obludné mezery mezi slovy, parchanti atd. Noviny budou doufám odladěnější.) 

Pracuji celý den u počítače, a tak rád „čtu ušima“: při chůzi, v dopravě apod. Mám iPhone a iOS, který umožňuje jednoduchým odesláním (tlačítko Sdílení > Zkratky > Speak Body of Article) začít jakýkoli text poslouchat v audiopodobě. Případně používám už roky Instapaper a posílám si do něj články, které chci číst později a přes ikonu Speak si je nechávám přeříkávat.

Deník N však s něčím takovým nepočítá (a to, pěkně prosím, nejsem slepec, to bych byl už úplně mimo hru). 

Pokud jste na webové stránce, řádně zalogovaní do svého účtu a pošlete si text do Instapaperu – ouha, uslyšíte první odstavec a pak výzvu, ať si Deník N předplatíte. Pokud se pokusíte nechat si systémově článek předčítat, dopadnete stejně.

Jde to obejít malým trikem: zobrazíte článek v režimu zjednodušeného textu (což vestavěné Safari signalizuje ikonou vedle adresy), ten pošlete do Instapaperu a najednou máte k audiočtení text celý.

Říkal jsem si budiž, třeba to vyřeší aplikace – ale ani v ní, přestože se přihlásíte, nemůžete texty poslouchat celé, vždycky skončíte u torza a výzvy k předplacení. Možná by to vyřešila ikonka reproduktoru a zabudovaná funkce Speak (jako má Instapaper nebo Pocket), ale to by člověk chtěl za peníze asi moc. 

(Stranou nechám, že aplikace nepřináší krom líbivého, ale málo funkčního GUI – zkuste si např. odložit na později desítky textů a pak si je procházet - nic navíc, než co má web, zejména mobilní, ba co víc, nemá prakticky žádné možnosti typografického ladění.)

Stará pravda

Steve Jobs řekl, že lidé kradou písničky, neboť je to jednodušší než se k nim dostat legálně. Zavedl jednoduchý způsob nákupu (iTunes Music Store) a své tvrzení dokázal: kdo kradl jen proto, že koupit nešlo, najednou kupoval a platil. Ale kdyby to nebylo jednodušší, než jak byl zvyklý (při „pirátění“), nefungovalo by to. 

Deník N se snaží o nemožné: za peníze nabídnout službu složitější, plnou nástrah, které bezplatné alternativy nemají, a očesanou o funkce, které uživatel očekává.

Je dobře, že se člověk může dostat k placené publicistice a díky ní žít nad hnojem fake news a fejsbuk kydů. Ale proč se kvůli tomu musí vracet technologicky někam o deset let zpět, když je rok 2019 za dveřmi?

Rekola.cz „jedou“

Představte si, že jdete do restaurace, objednáte si jídlo, přinesou vám ho, a když už už chcete začít jíst, chytí vás za ruku a oznámí, že pokud jídlo sníte více než deseti sousty, zaplatíte víc, než bylo uvedeno v menu.

Absurdní? Kdepak, u rekola.cz realita. Už před časem jsem zaplatil roční poplatek, seznámen s pravidly a navíc obrněn zkušeností, jezdím s nimi od začátku.

Ale nestačím se divit. Se začátkem sezóny je tu jiná služba, než za jakou jsem zaplatil a s jejímiž pravidly jsem byl seznámen. Už nemůžete jezdit tři hodiny, ale jen jednu. A co víc, přestože jste všechno splnili a máte zaplaceno, na kolo vás stejně nepustí. Musíte najednou zadat ještě i číslo karty a souhlasit s tím, že si rekola budou kdykoli cokoli strhávat - tedy, píší, že budou strhávat poplatek po překročení hodiny, ale s ohledem na výše napsané to může být za týden jinak.

Mezi uživateli už to vře a pan Ježek hasí požár nejhůř, jak může: lže. (”Nove podminky byly v bodech na webu pri koupi clenstvi i prodlouzeni.”)

Většina služeb dělaných s ohledem na zákazníka dokáže s lety zrát jako víno. Ale tady někdo páchá atentát na vlastní kredit… 

Aktualizováno: Rekolisté se vzbouřili hromadně. Rekola musela o den později ustoupit a vrátit předplatitelům 3 hodiny místo jedné.

Rekola

Druhý rok jezdím tu a tam s růžovými koly z projektu rekola.cz. V kostce: zaplatíte měsíční nebo roční členství, stáhnete si aplikaci, a když uvidíte někde růžové kolo, odemknete si ho (kód k zámku najdete v aplikaci) a jedete.
Loni jsem měl pocit, že jezdím na samých herkách, prakticky každé kolo mělo nějakou poruchu nebo mu něco chybělo. Letos mi - subjektivně - přijde, že jsem ještě na špatném kole nejel. Naopak mi - opět subjektivně - přijde, že jich ve srovnání s loňskem vidím po Praze míň.
Co mě na jinak skvělé službě vytáčí, je aplikace. Pod iOS 9.3.1 a iPhonem 5S si neumí dlouhodobě zapamatovat jméno a heslo k účtu, a tak někdy po pouhém probuzení telefonu musím vyťukávat e-mail a heslo. Navíc po zadání hesla nereaguje na enter, takže se musí ručně kliknout na tlačítko. Už se mi při vracení stalo, že aplikace trvala na tom, že kolo nemůžu vrátit, a pomohlo až odhlášení a znovupřihlášení. A nedejbože, když při používání přejdete z wifi na 3G nebo naopak: opět musíter zadat přihlašovací údaje. Otrava, tím spíš, že je to na mém iPhonu jediná aplikace, která podobným neduhem trpí. A dělat to několikrát denně je samozřejmě nepříjemné zdržování.
Co by se mohlo zlepšit? Web (funguje jen jako opravdová nouzovka, nemůžete ani kolo pořádně vidět na mapě, jen na textovém výpisu; menu pro zalogování při zobrazení na iPadu takřka mizí (srov. desktop vs. iPad) atd.), paleta možností vypůjčení (jednorázově, třebas prostou platbou dárcovskou sms), jména kol (nemusela by být dadaistická, ale mluvící, tedy naznačující typ kola). A co využít čtečku otisků prstů, to by byla teprv paráda!
Co funguje na jedničku? Telefonická podpora (vyjasnili mi např. věc, která na webu není moc jasná): když vám dojde datový kredit a nejste při vracení ani na wi-fi, můžete kolo vrátit pomocí sms, pokud si však údaje pamatujete nebo je máte někde poznamenány - aplikace je strohá a krom půjčení a vrácení vám neřekne nic. Z loňska vím, že funguje dobře i servis: pokud nahlásíte závadu, obvykle se tomu někde během pár hodin věnuje a do oběhu vrátí aspoň jakž takž funkční kolo.
Takže: dobrá služba, která už prošla slušnou betaverzí. Teď jen nabrat dost uživatelů a taky mít dost nápadů, jak ji rozvíjet - doufám, že provozovatelé mají obrázek, jak se s rekoly bude jezdit třeba v roce 2018…

P. S.

Po čase malé ohlédnutí: chování aplikace pod iOS se vylepšilo, web už konečně ukazuje kola na mapě. A také do nového roku o 17 % zdražují…

Tohle by ti spisovatelé dělat neměli

Děje se mi to tak často, že se už musím ozvat, naposledy to bylo dnes u Bočkova Deníku kastelána. Začnete číst, očekávání víceméně žádná, ale chytne vás to, pak to i překvapuje, nemůžete přestat, jásáte… A posléze studená sprcha, je konec: buď autorovi dojdou síly a vy od jistého bodu čtete úplně jinou a úplně blbou knihu, nebo to autor rovnou vzdá a skončí někde uprostřed všeho, udělá teatrálně Kafku, i když vy víte, že neskončil v žádném sanatoriu, že běhá po světě a vesele si publikuje. Varuji vás naposledy, vážení spisovatelé, nechte toho, nebo… Já… Já už vím, co: přesedlám na televizi a budete mít po výdělku, parchanti!

Typoohlédnutí

(publikováno v dávném Porgazeenu č. 40, malé dějiny typografie školního časopisu)

Nejenom lidé a texty patří do dějin Porgazeenu. Stejně tak stojí za připomenutí i přemety, které dělala jeho grafická úprava. [1] První číslo upravila výtvarnice vysokoškolským vzděláním Petra Svobodová (v tiráži je sice uveden jako výtvarník i Boris Kubíček, ale ten byl tehdy zřejmě univerzální: hned v druhém čísle je pro změnu redaktorem kulturním). Dva sloupce a spousta dřevo- a ocelorytin, vesměs převzatých z knihy Milana Kopřivy Typoornamenty, bible každého knihúpravce. [2–3] V druhém a třetím čísle se přidávají reprodukce Váchala a poprvé se u článku Přemka Matějčka objevuje postavička z počítačové hry, náznak budoucího směřování grafické úpravy. Jinak ve srovnání s prvním číslem „za grafickou úpravu odpovídají jednotlivé redakce“, což znamená degradaci grafiky, množství použitých písem, zmatek. [4–13] Výtvarníkem se stává Martin Šíp. Porgazeen dostává pomalu obrysy profesionálně sázeného časopisu (mj. má konečně jasné logo – M. Šíp), ale vybírá si i svou daň: sice nepůvodní, ale aspoň pěkné reprodukce z mi­nulých čísel vystřídaly ještě nepůvodnější, a hlavně ošklivé kliparty z Wordu a Corelu a desítky postaviček z fantasy knih a počítačových her. Na druhou stranu se však dostane i na Karla Nepra­še, Františka Bílka či první původní porgáčské ilustrace (anonymní) a fotografi e (v děsivém tech­nickém provedení takřka „nečitelné“). Martin se jako výtvarník vypracovává, poslední čísla pod jeho taktovkou už ani netrpí dřívějším neduhem: pro nedostatek příspěvků se často zvětšovalo písmo až někam k dětské „čtrnáctce“. [14–25] Lukáš Honzák vpadl do úpravy jako věrný Martinův napodobitel, navíc oslněný možnostmi, jaké dává sazba ze tří desítek různých fontů najednou. Dá si však říct, pracuje na sobě a sebevzdělává se; z Porgazeenu se pomalu stává časopis, jak má být: srozumitelná a navigační struktura rubrik, jeden font pro text, jiný pro titulky, z obálek mizí počítačoviny a nastupují zepředu práce studentů (nápadité kresby Vandy Gaydečkové, v níž svým způsobem našel Porgazeen na chvíli svého Reisenauera, či drtikolovský akt Olgy Neumanové), zezadu osobitý Rolečkův komix Apophtegmata symbolica a satirický Samuraj na PORGu Micha­la Doležala. Porgazeen navíc zesolidněl obálkou v pevné křídě. S výročním číslem přichází také nové logo s hravě proměnným óčkem (J. Krč). Dvě kuriozity: Číslo 23, které si na zkoušku vysadil Jaroslav Mojžíš a zaklel ho do světa rámečků, obdélníků a všudypřítomných mezer. Číslo 24, Krčův a Honzákův poněkud samoúčelný pokus o „artistní“ typografickou práci: pěkné písmo, obrazový doprovod výhradně z pera Anny Hausenblasové a Vandy (na Přibíka a Plecháčka v pytli se nedá zapomenout). Svým způsobem šlo o jakýsi zlatý věk časopisu: dostatek příspěvků, skutečná a fun­gující redakce a ochota obětovat hodiny volného času byly znát na první pohled. [26–37] V nej­lepším se prý má přestat. Časopis od maturanta Lukáše přebírá Štěpán Klimeš. Dostává know-how a statečně se drží, byť je znát, že nemá zatím tolik praxe. Porgazeen změnil font, našel nové ilu­strátorky-glosátorky v Johaně Špirkové a Veronice Barešové. Štěpán se rychle vypracoval a takové číslo 31 dokázalo pěknou úpravou trumfnout i čísla honzákovská (vtipná minimalistická obálka a hlavně znovuzro­zený komix vzadu: tentokrát Bůh). Objeví se dokonce i obálka v barvě. Velké mínus mělo klimešovské období v Ště­pánově jazykovém citu: titulkové „čtění na léto“ z obálky 31 patří k těm neškodným úletům… [38–39] Nastupuje Jakub Teplý, na rozdíl od Štěpána i Lukáše v DTP naprostý začátečník. Snaží se, byť nedostal žádné know-how a na všechno metodou pokus/omyl postupně přichází sám. Ale čeká ho na škole ještě nějaký ten rok a já věřím, že i jeho čísla časem budou zaznamenáníhodná. [40] Mimořádně sází z nostalgie a pocty k věku Porgazeenu Krč. [41–…] Ne­bojte, opět Jakub Teplý. A zbytek necháme raději vědmám…

„Služba“ (postwertherovský koktejl)

(fejeton z dávného Porgazeenu č. 40; práce v knihovně byla součástí mé civilní služby)

…zda tento prostor, takový šerý, takový mrtvý,
jsou nebesa, ó Pane?

Sedím tu, na dvě hodiny odsouzen k zimě a samotě. Čtenáři vymřeli. Copak samota, tu zaženu knihami, ale ta zima. Mám fi alové prsty, až se sám sobě hnusím: Maldororův syn… Nikdo nepřichází, ani stín. — — — wwolf: „čau kubajz koukám že seš onlajn. jak to bude s těma prachama?“ – kuba: „už jsem to předjednal, naúčtoval bych mu cca 2 tácy za hodinu. jax na tom dlouho makal?“ – wwolf: „no asi dvacku, takže bych mu napsal pade. co ty na to?“ – kuba: „fajn. napiš pade, a až pošle, přepošli mi provizi, ať děti nehladoví.“ – wwolf: „jó, děti, to ti tak věřim. už bys toho měl nechat.“ – kuba: „čus.“ – wwolf: „síjůlejtr.“ — — — Přichází Laura, mladší sestra Boticcelliho Venuše (jak se o ní vyjádřil Pokusář), a knihovna je rázem zalitá teplým světlem. Zima je tak agresivní, že si ani nemůžeme povídat, svaly se takřka nehnou. Jdeme na cigaretu do parku. Zvláštní: slunce svítí, ale zima mě neopouští. Laura něco povídá, spo­lužáci, léto, psaní, kapela, reparáty; vůbec neposlouchám, pozoruju červený konec cigarety a červené nehty na no­hách. Otřesu se dalším záchvěvem zimy a zrak se mi zostří: to z konce Lauřiny cigarety odkapává krev na její nohy… — — — Píp. „Dobry den, ten navrh obalky na Mydlare bereme, jen bychom tam uvitali trochu vic krve, ta cervena je malo cervena, musi byt jasne na prvni pohled, ze jde o kata a jeho remeslo. S pozdravem P. D.“ — — — Zapisuji vrá­cené knihy: Když jedné zimní noci cestující, Mráz přichází z Kremlu, Zimní královna, Zimní pohádka, Zima úzkosti, Dlouhá zima, Generál zima, Zima jde do Betléma, Před námi tma a mráz… Proboha, proč čtou zrovna tohle? Musím si chvílemi sednout na obě ruce, abych se trochu zahřál. — — — „Haló? Jo, ahoj Martine. Pochopitelně, v knihovně. Ne, nikdo, jako vždycky. Co ty Souvislosti? Fajn, jen prosím nezapomeň dodat to i s obrázky, jo? Už jsem zamluvil skeneristu. Dobře. I ty, čau.“ — — — Odnáším do regálů hromádku světové beletrie, poskakuju a tančím s knihami v náručí, abych se zahřál. Kdyby mě tak někdo viděl! Najednou tupá rána do hlavy, černo před očima, kratochvilný tanec se mění v umírající labuť. Po chvilce se vzmátořím a pohlédnu vzhůru: masivní rampouch, zavěšený mezi Dan­ta a Dekameron. — — — Máte čtyři nové zprávy. Spam, spam, spam. „Milí kolegové, rok se sešel s rokem, a tak Vám opět píšu základní přehled na příští školní rok. Co jsou dosud známé úkoly: 1) 27. 8. 2004 v 13:00 začíná pro učitele školní rok – sraz před odjezdem na pedagogický výjezd. Domluvme se předem (prázdniny), kdo všechno bude brát auto, aby se tam někdo nemusel trmácet busem…“ — — — Můj román je za půlkou, mám název i konec, trápí mě však postava Damiany. Mám ji nechat umřít? Zaslouží si smrt za to všechno, co provedla? Nebyla by však smrt pro ni jen vysvobozením z vlastní váhavé neschopnosti zabít se? A co T.? Zešílí z toho, až ji najde mrtvou? Nebo od mrtvé rov­nou zavolá Haně a požádá ji o ruku Ley? Zkouším si v bodech myšlenky zaznamenat, ale zmrzlé prsty kreslí na papír jen tajemné poselství amatérským mystikům: „Danhz – zbgter smata: newopmut…“ — — — „Haló? Čau Bočane! Co? Vážně? A vezmeš mi to sem? Dík moc!“ Moje stížnosti ohledně zimy v knihovně byly konečně vyslyšeny: Pavel při­náší teplý kabát (připomíná mi uniformu hradní stráže, když se z ní odstraní nášivky), bačkory z ovečky a litr rumu. Všechno staví vedle křesla a odchází. Zahřeju se! Přečtu si Cestu do středu Země a Horké polibky! Chci se zvednout, ale nejde to: tělo zmrzlo nadobro, už ani nezvednu ruce z klávesnice. Kkkkkkkkkkkkkkk… — — — A najednou je tep­lo. Kdosi jedním rázem otevřel všechna okna. Knihovnu zalil proud teplé vody, bere mě i s židlí a vynáší oknem na zahradu. Je tam spousta lidí, nikoho nepoznávám, všichni se na mě smějí a zpívají. Převlékají mě, dostávám napít; chutná to jako horké mléko s rumem. Půjdeme, kdosi zatleskal. — — — „Pane profesore, potřebovala bych něco k af­rickým náboženstvím.“ – „Pozdrav, jinak se s tebou nebude bavit, znáš ho.“ – „Pane profesore, dobrý den, potřebova­la bych… Ty vole, von je snad mrtvej. Já na něj sáhnu.“ – „Nesahej na něj, to bude nějakej vtip.“ – „Je úplně studenej. Myslíš, že ho klepla pepka?“ – „Ty vago vogane, no jo, je po něm. To bude sebevražda, prej se poslední dobou vůbec nesmál, říkala nám to Šlajchrtka při němčině.“ – „No jo. Ale asi někoho zavoláme, ne?“ – „To jo. Dlouhou službu.“

Respekt!

Předesílám, že Respekt si předplácím od 90. let, budu si ho předplácet dál a považuji ho za špičkové médium. Tečka.

Nicméně způsob, jakým zacházejí s předplatiteli, se mi nelíbí.

Před několika dny mi přišel e-mail s předpřipravenou fakturou, bude mi brzy končit předplatné a mám ho tedy prodloužit. Cena? 1600 Kč.

Trochu mě zarazila, neboť mi prodlužovali předplatné za 1359 Kč, ale budiž, nový web, inflace, známe to. Ale slovem se zmínit mohli, no ne?

Podrobnosti prý najdu na webové adrese - a odkaz. Kliknul jsem, abych si přečetl, proč tedy platím víc, a koukám, že právě probíhá letní akce, kdy si předplatné můžu prodloužit jen za 1200 Kč.

Shrnuto: máme akci, ale stávajícím předplatitelům, byť je bombardujeme e-maily, o ní neřekneme, a vyděláme tak na každém takovém 25 %.

Řekl jsem si, možná je jen zmatek mezi dvěma stranami, těmi, kdo se starají o web, a těmi, kdo v Economii rozesílají předplatné. Nutné zlo velkých změn.

Šéfredaktor Tabery mi však na Twitteru potvrdil, že je to záměr a že na tom nic divného nevidí.

Nemám problém zaplatit Respektu třeba 3 000 za předplané, mám jej rád a neděle a pondělky bez něj bych těžko zvládal, ale jsou mezi námi i chudší lidé než já a Tabery, studenti, důchodci, pro něž 400 korun není podpalovač doutníku.

Když už někomu nabízím prodloužení předplatného, a přitom mám pro prodloužení předplatného v tu samou dobu akci, velí mi selský rozum, abych rozhodnutí nechal na předplatiteli.

Opravdu by Tabery neměl na chleba, kdyby místo “rádi bychom Vám poděkovali za Váš zájem a důvěru, zaplaťe nám 1600 Kč na další rok” napsal do e-mailu “rádi bychom Vám poděkovali za Váš zájem a důvěru, zaplaťe nám 1600 Kč na další rok, pokud tedy nechcete využít výhodné letní akce, kdy vás předplané bude stát jen 1200 Kč”.

Nejde o život, jde o přístup. A tady bych čekal, alespoň od Respektu, víc citlivosti a méně průmyslu. Aby se jednou nedostal do pozice mobilních operátorů, jejichž akce stojí a padají se snahou získat nového zákazníka - ten lapený pak už nemá na nic nárok…

Reakce E. Taberyho:

Díky moc za zpětnou vazbu. Rád bych to udělal přesně jak píšete, nicméně ten “průmysl” je daň za “malý” časopis; podobné akce jako je ta letní jsou pro to, abychom přitáhli i ty, kteří to chtějí vyzkoušet. Nejde ani tak o můj chleba jako o to, že potřebujeme každou korunu, abychom přežili. Ale v obecné rovině s Vámi souhlasím, byť třeba New Yorker se k mně nedávno zachoval stejně.

Dávná řeč ke studentům na maturitním plese

Než vám představím letošní maturanty, dovolte krátkou, opravdu krátkou osobní reflexi mého vztahu k nim. Vlastně je nepatřičné, že tady stojím a chci o nich mluvit. Opustil jsem je totiž už v kvartě, a tak v mých vzpomínkách jsou proto – možná navždycky – jen dětmi.

A teď vidím ty dospělé bytosti, naslouchám jejich vyzrálým názorům ve filmu a nějak se s tím nedokážu vyrovnat. Vím, že bych měl – tak, jak se to na plesech sluší – bilancovat, říkat ty velkolepé věty plné slov o naději, budoucnosti, zodpovědnosti, ale nějak mi to nechce jít přes pusu. Vždyť už to řekli za mě – a lépe – ve svém filmu.

A tak snad jenom pár nesouvislých obrázků, které mi zůstaly v paměti:

- vzpomínám si, jak jsem si jednou do svého notesu poznamenal: „banda egoistů, už pro ně nehnu ani prstem“

- vzpomínám si, jak se mi pletli všichni ti Jakubové, a že mi dlouho trvalo, než jsem začal rozlišovat Alžbětu a Emmu

- vzpomínám si, jak jsem za ně orodoval, když je třídní proklínal, a jak jsem je proklínal, když za ně třídní orodoval

- vzpomínám si na některé, kteří za čtyři roky nepromluvili ani slovo

- a vzpomínám si na jiné, kteří mluvili pořád, i když neměli co říct

- vzpomínám si, jak se kolektivně bouřili proti interpunkci a jak nepomohlo nic: domluvy, tresty ani rafinované psychologické kličky

- vzpomínám si, jak nikdy nechtěli číst, ale jak zuřivě a do hloubky chtěli o nepřečtených textech diskutovat

- vzpomínám si, jak nevyzpytatelní byli ve vztahu učitel-student: odcházel jsem z jedné hodiny nadšený a plný radosti, že jsem k nim našel klíč a že mě mají - svým nepochopitelným způsobem - rádi, a z druhé hodiny jsem odcházel s pocitem zpráskaného psa, na kterém vidí jen ty blechy, nic víc

- vzpomínám si, že byli úplně jiní, když se mnou mluvili v hodině, a jiní, když se mnou mluvili soukromě, z očí do očí

- vzpomínám na první třídní schůzky, kdy v lavicích seděly jejich dospělejší klony

- vzpomínám si, jak nad trojkou ze slohu dokázali spontánně říct „doprdele, co by ten Krč ještě chtěl“

- a vzpomínám si na větu „a ještě bych se chtěla zeptat…“, která mě dováděla k šílenství

- vzpomínám si, že byli zákeřní, líní, zbabělí, soběčtí, prolhaní, tuctoví

- a taky si vzpomínám, že byli upřímní, otevření, chytří, invenční, spolupracující a jedineční.

A jakými legendárními kousky byli opředení!

- nevzpomínám si, že by kdy jaká jiná třída na PORGu získala kopie klíčů od celé školy

- nevzpomínám si, že by jiná třída provedla defenestraci třídní kroniky

- nevzpomínám si, že by kdy jindy dvě vzorné žákyně zapálily chemickou laboratoř

- nevzpomínám si, že by kdy jaká jiná třída na škole v přírodě zažila takový hlad, až byla nucena jíst smažené slimáky.

A taky si vzpomínám, jak jsme se při poslední společné hodině loučili a jak jsme si vzájemně nedokázali říct, že to je vlastně škoda a že jsme – přes to všechno – měli možná jeden druhého rádi. Symbolicky jsme si to řekli vlastně až teď. Alespoň já si tak pro sebe interpretuju jejich pozvání, abych tenhle ples moderoval.

Nebudu tady předvádět slzy dojetí, ale když bude někdo z nich chtít, později mu nějakou rád předvedu.

Děkuju, a v tom světě se neztraťte, byla by vás škoda.

Seznamy

Jsem člověk, který vždy toužil mít ve věcech pořádek. A pořádek mu v hlavě reprezentují zejména seznamy, uspořádané šiky úkolů, roty povinností prohnané buzerplacy, linky, po kterých se od tíhy povinností dojde k úlevě ze splněného.
Potud teorie.
Každý rok si kupuji zápisník a spolu s ním i závazek, že seznamy v něm najdou ztracený domov. Dokonce jim připravím kategorie, nadepíšu je, předvyplním vzorový týden.
Praxe? Zápisník založím a už se k němu nevrátím.
Spásou se mi měl stát chytrý telefon: ten přece nezaložím a chytré aplikace budou s to nakazit chytrostí i mě. Zkusil jsem jich řadu, učil se jejich ovládání a s každou další se trpělivě přeučoval. Plnil je seznamy, aby do začátku bylo s čím pracovat.
Aplikace jsem pak buď neotevíral, nebo otevíral v měsíčním rytmu, což vedlo k tomu, že seznamy zastaraly jak roštěnka zapadlá za lednici.
Jsem beznadějný případ? Mně se zdá, že ano, rezignoval bych; jednomu mému kamarádovi to tak ale nepřijde: „Hele, pořiď si prsatou sekretářku, ta ti diář povede, budeš mít po starostech.“
Pokud někdo víte, jak se taková prsatá sekretářka pro freelancera shání (či kde se stahuje), dejte mi vědět.
A pokud víte, jak to vysvětlit doma, dejte vědět také – díky.

Umění stárnout

Svůj iPhone jsem dávno neupgradoval a ani se na to nechystám. Mám iPad mini první generace, na němž k mému překvapení běží i nejnovější systém iOS 9 svižně. Můj Macbook Pro se narodil v předretinové éře a po výměně optické mechaniky za SSD je to chlapík k pohledání, dokonce mě živí. Ano, byl jsem si zálibně osahat nový Macbook i retinové iPady, a asi bych si dokázal na každé z těch zařízení rok co rok vydělat. Jenže: co z toho? Moje staré stroje umí všechno, co potřebuju; občas se sice zadýchají, ale to moje tělo taky – a budu ho kvůli tomu měnit za jiné? Učíme se žít se svými stárnoucími těly stejně jako se svými stárnoucími mozky a svými stárnoucími partnery a svými stárnoucími přáteli; umění dobře stárnout je uměním dobře žít. Tak to dopřávám i svým přátelům technickým. Věřím, že mi to vrátí…

Když se z vás stane někdo jiný

Tenhle příběh věnuji Petru Tychtlovi z nakladatelství XYZ

V roce 2005 jsem pro nakl. XYZ (tehdy ještě samostatné, dnes už pod křídly Albatros Media) upravil knihu o sériových vrazích (Černá kniha sériových vrahů, ISBN: 80-86864-49-9). Žádné umění, bulvární titul, kabát se tomu šil na míru a brzy jsem to pustil z hlavy. (Faktura zde.)

Nedávno jsem v antikvariátu vzal do ruky knihu Sérioví vrazi (vydalo také XYZ, a to roku 2009, ISBN: 978-80-87285-00-8). Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl SVOJI úpravu i sazbu – nakladatel jen vyměnil obálku, titulní list a tiráž, jinak komplet použil moje původní tisková data.

Že by jen nedopatřením zapomněli poslat peníze autorovi grafické úpravy a sazby za nové vydání? A pak jsem s údivem dočetl tiráž do konce: pod grafickou úpravou je tam podepsán jakýsi MILAN SLÁDEK!

Právně s tím nejspíš nic nenadělám, je to dávný špás; ale nechť je to všem jako varování, kdo všechno tady a jak dokáže podnikat…

(Mimochodem, kdybyste mi někdo dokázali rozkrýt onoho Sládka, co pro XYZ dělal/dělá obálky, budu rád – chci se na něco zeptat jeho svědomí.)