(psáno pro revue Souvislosti, 2/2018)
Napadlo vás někdy nad knihou, jak vlastně člověk čte? Jak přesně to mozek a oči ve vzájemné souhře dělají? A čím to je, že je někdo dobrý nebo rychlý čtenář, a někdo ne?
Zdánlivě snadné otázky. Odpovědi na ně bychom nejspíš hledali intuitivně ve své zkušenosti, případně v učebnicích psychologie, typografie, u svého češtináře (neříkal nám snad už na základce, že kdo čte hodně, čte i rychleji a lépe a víc si ze čteného textu zapamatuje?) nebo u rodičů (to oni nás nabádali, ať nečteme při špatném světle, jinak si zkazíme oči).
Z knih bychom pak vyčetli třeba to, že malá písmena na dlouhém řádku se čtou hůř, že se oči s věkem kazí a vyžadují větší písmo, že patková písma se čtou lépe, neboť „patky vedou oči“, že text zarovnaný do bloku zabrání oku se na koncích řádků ztrácet, že verzály se čtou hůř než minusky, že...
Ne že by se tomu vědci nesnažili přijít na kloub. První seriózní výzkumy čtení proběhly už v osmdesátých letech 19. století. Sledovaly zejména rychlost čtení v závislosti na velikosti písma a jeho vzdálenosti od oka. Zkoumaly víc čitelnost než opravdové čtení. A s trochou zjednodušení to tak zůstalo až do počátku 21. století, jen mechanický tachtitoskop byl nahrazen počítačem.
Výsledkem výzkumů byla mimo jiné teorie o tom, že při čtení slova rozeznáváme jako celek, ne jako sled písmen, a to podle siluet. Až tam, kde silueta neodhalí význam, následuje analýza jednotlivých písmen. Jak si takovou siluetu představit? Není to žádná věda: obtáhněte třeba slovo „políček“ propiskou a výsledný tvar, oválné cosi s výstupky nahoru i dolů, je silueta. Jejich databázi máme prý každý uloženou hluboko v mozku a tréninkem (tj. častým čtením) si ji upevňujeme a rozšiřujeme. Odtud např. tvrzení, že minusky čteme rychleji než verzály (minusky mají přece variabilnější siluety).
Dále si vědci všimli, že lidské oko při čtení nepostupuje systematicky od slova ke slovu, ale skáče, často až přes sedm osm slov kupředu (a docela často, aniž si to většinou uvědomujeme, i dozadu). Odborně se těmto očním pohybům říká sakadické a teprve moderní počítače a s nimi propojené měřicí technologie je dovedou bezchybně sledovat a analyzovat. Pro pohodlné čtení by tedy měl být text upraven tak, aby oko mohlo pohodlně skákat a v cestě mu nestály nečekané překážky. (Odtud např. tvrzení, že text zarovnaný do bloku se čte snáz než text zarovnaný na praporek.)
Poklidný výzkum čtení dostal nové impulzy na počátku 21. století: masově nastoupilo elektronické čtení, internetoví inzerenti byli ochotni zaplatit za nástroje a techniky, které oko dokáží zastavit na potřebném místě, a v neposlední řadě se typografové začali znepokojeně ptát – je laboratorní čtení opravdu obrazem živého čtení? Neunikají mu při jeho měření podstatné okolnosti? Není to podobné jako vydávat jízdu na rotopedu za cyklojízdu alpskými serpentinami?
Model rozpoznávání slov podle siluety byl revidován. Čtení je zřejmě složitější proces, při němž dochází vedle rozpoznávání siluet i k analýze písmen a jejich skupin (něco jako nápověda při psaní krátkých textových zpráv) a k odhadování významu podle kontextu a čtenářské zkušenosti.
Vedle psychologů a neurovědců byli k výzkumům ve větší míře přizváni typografové. Přišli se zdánlivě prostou otázkou: ovlivňuje kvalitně typograficky upravený text kvalitu čtení? Vědci neměli odpověď, rychlost čtení i oční pohyby se měřily na standardizovaných textových předlohách, kde úprava nehrála roli a nejběžnějším písmem byl Courier (neproporční písmo simulující strojopis).
Začalo se jednoduchými testy: dvě skupiny pokusných čtenářů četly stejný text, jedna ho dostala typograficky upravený (vhodně zvolené písmo i jeho velikost, odladěné mezislovní mezery, správné tvary uvozovek ap.), jedna naopak až brutálně zbavený jakéhokoli typografického zásahu. V rychlosti čtení a kvalitě porozumění si vedly obě skupiny shodně.
Mechanismus čtení, tedy souhra očních pohybů a vytahování významů z mozkových databází, prokazatelně stojí nad typografií a nepotřebuje ji. O rychlosti čtení víc rozhodne délka řádku než třeba volba mezi patkovým či bezpatkovým písmem. (A tvrzení o tom, že „patky vedou oči“, které straší v každé učebnici typografie, dál marně čeká na někoho, kdo ho prokazatelně potvrdí...)
A testy pokračovaly. Opět si dvě skupiny četly v různě upravených textech a po nějakém čase šly řešit vybrané kognitivní úlohy. V nich skupina, která si četla typograficky dobře upravené texty, dosáhla výrazně lepších výsledků (podobně jako skupina, která před řešením kognitivních úloh dostala čokoládu nebo mohla poslouchat hudbu). Typografie tedy nepomohla rychlosti čtení, ale vylepšila náladu a myšlenkový výkon.
Nakonec dostaly skupiny čtenářů na obličej měřiče napětí v mimických svalech. Ti, kdo četli typograficky kvalitně upravené texty, se méně mračili a jejich frustrace z testovacího čtení byla menší.
Typografové z toho mohou být na větvi: dostali přece černé na bílém, že jejich práce má smysl. Neurychlí sice čtení, ale udělá ho radostnějším a dá mozku důležité podněty pro zvládání úkonů, jež budou po čtení následovat.
Ale takhle zlehka se s tím skončit nedá: ona je to skutečnost, po níž někteří rádi sáhnou, protože ji dokáží dobře zpeněžit. Vhodně typograficky upravený text nás totiž třeba při elektronickém čtení jistěji navede k nákupu zboží, k sebevědomějšímu prokliku z textu do obchodu.
A je to také skutečnost, s níž by mohli ve větší míře nakládat například autoři učebnic, v nichž se studenti často musí mořit s dlouhými texty. Možná by zapojení typografa a vhodná úprava způsobily to, že by studenti četli ochotněji a líp by se jim dařilo v úkolech na text navázaných.
