Knížní pól (audio)
Knižní tipy
(psáno pro blog nakladatelství Karolinum)
Podzim je čas zklidnění a ohlédnutí, přestože to letos – v čase koronaviru – bude nejspíš obtížnější než jindy. Přesto to zkusme: po práci neskončit ani u publicistických sumářů, ani u vykřičníků na sociálních sítích, ale u čaje a lampy s hromádkou knih, na které pro samé letní dovádění nebyl čas…
Palečka Michela Serrese je čtivý, podnětný a optimisticky laděný esej o nové éře, kterou člověku otevřel internet a digitální média. Jde o vizi, která byla zformulována těsně před tím, než internet ovládly sociální sítě – a tak představuje jeden extrém, jak soužití s internetem vnímat: člověk je jako bytost díky internetu upgradován a vylepšen (druhým extrémem je pak např. Spitzerova Digitální demence, která na koexistenci člověka s internetem a digitálními médii nenechá nit suchou). Je na čtenáři, aby si sám Palečku dosadil do aktualizovaného kontextu (média válcována sociálními sítěmi, fake news a jejich politický dopad ap.) a sám si díky ní odpověděl na otázku, co mu digitální existence přináší. (Já osobně jsem si takhle před časem zamudroval v souvislosti s chytrým telefonem – http://typoglosy.blogspot.com/2015/01/mesic-bez-chytreho-telefonu.html)
Během studií bohemistiky jsem se odborně zaměřoval na baroko. Černého antologie evropské barokní poezie Kéž hoří popel můj byla jednou z knih, které mě navždy ovlivnily. Koncepci velké renesanční antologie z Černého pozůstalosti si vzal do práce Jiří Pelán a v podobě dvousvazkového díla velkého formátu ji v Karolinu pod názvem Italská renesanční literatura. Antologie nedávno vydal. Je to kniha, kterou nedokážu přečíst v kuse tak, jako se čte román. Ale těším se na to, že ji budu po následujících přinejmenším deset let pravidelně otevírat a po kouskách ochutnávat. Veškerá evropská poezie moderní doby čerpá z obrazů, jejichž skici najdeme v této antologii. Kdo to se čtením evropské poezie myslí vážně, nejspíš se bez téhle dvojbichle neobejde.
O grafickou podobu knih se v Karolinu většinou starají buď žijící klasik české knižní typografie Zdeněk Ziegler (* 1932), nebo naopak „mladík“ Jan Šerých (* 1972). Tu a tam si svého grafika přivede autor – a tak se to stalo i v případě Svatováclavské bible. Můj spolužák z bohemistiky a kamarád Ondřej Koupil sestavil velkou antologii z barokního biblického překladu. Výběr textů měl jasný klíč (běh liturgického roku), obrazová složka však měla mít ráz experimentu: měla simulovat pozici barokního člověka, který při poslechu biblického textu bloumá očima po obrazech na zdech a stropech kostela, zkoumá je opakovaně, do detailu, třeba celý svůj život, a s texty si je nedělitelně propojuje. Kniha se měla pokusit tento zážitek replikovat modernímu čtenáři: úryvky z textů doprovázejí velkoryse pojaté reprodukce detailů obrazů. A podobně jako návštěvník kostela mohl obrazy pozorovat i v tiché kontemplaci mimo mši, měl dnešní čtenář dostat šanci obrazovou složku vnímat nejen skrze texty (a odhalovat jejich napojení na ně), tak se nechat naopak obrazy inspirovat ke čtení textů nebo je vnímat zcela samostatně, jako antologii obrazovou. Ondřej požádal o úpravu mě, ale práce byla nakonec spíš tandemová; hodně jsme se natrápili, vlezli tu a tam do slepé uličky, ale snad se to nakonec podařilo. Nerad bych, aby tahle kniha zapadla.
Typokniha
(rozhlasový pořad, Vltava, říjen 2020)
„Typokniha je příručka určena studentům i laikům a navazuje na úspěšnou publikaci Praktická typografie. Jakou technickou nebo profesní revoluci přinese úprava textů pro elektronické nosiče? Jak došlo k tomu, že se z Česka stala písmařská velmoc? A co znamená překvapník? Hosty Akcentu s Petrem Šrámkem jsou zakládající členové české Unie grafického designu Jakub Krč a Filip Blažek, autor Typoknihy.“
Od laika laikům
Typoglosy: Čtení není žádná věda
Napadlo vás někdy nad knihou, jak vlastně člověk čte? Jak přesně to mozek a oči ve vzájemné souhře dělají? A čím to je, že je někdo dobrý nebo rychlý čtenář, a někdo ne?
Zdánlivě snadné otázky. Odpovědi na ně bychom nejspíš hledali intuitivně ve své zkušenosti, případně v učebnicích psychologie, typografie, u svého češtináře (neříkal nám snad už na základce, že kdo čte hodně, čte i rychleji a lépe a víc si ze čteného textu zapamatuje?) nebo u rodičů (to oni nás nabádali, ať nečteme při špatném světle, jinak si zkazíme oči).
Z knih bychom pak vyčetli třeba to, že malá písmena na dlouhém řádku se čtou hůř, že se oči s věkem kazí a vyžadují větší písmo, že patková písma se čtou lépe, neboť „patky vedou oči“, že text zarovnaný do bloku zabrání oku se na koncích řádků ztrácet, že verzály se čtou hůř než minusky, že...
Ne že by se tomu vědci nesnažili přijít na kloub. První seriózní výzkumy čtení proběhly už v osmdesátých letech 19. století. Sledovaly zejména rychlost čtení v závislosti na velikosti písma a jeho vzdálenosti od oka. Zkoumaly víc čitelnost než opravdové čtení. A s trochou zjednodušení to tak zůstalo až do počátku 21. století, jen mechanický tachtitoskop byl nahrazen počítačem.
Výsledkem výzkumů byla mimo jiné teorie o tom, že při čtení slova rozeznáváme jako celek, ne jako sled písmen, a to podle siluet. Až tam, kde silueta neodhalí význam, následuje analýza jednotlivých písmen. Jak si takovou siluetu představit? Není to žádná věda: obtáhněte třeba slovo „políček“ propiskou a výsledný tvar, oválné cosi s výstupky nahoru i dolů, je silueta. Jejich databázi máme prý každý uloženou hluboko v mozku a tréninkem (tj. častým čtením) si ji upevňujeme a rozšiřujeme. Odtud např. tvrzení, že minusky čteme rychleji než verzály (minusky mají přece variabilnější siluety).
Dále si vědci všimli, že lidské oko při čtení nepostupuje systematicky od slova ke slovu, ale skáče, často až přes sedm osm slov kupředu (a docela často, aniž si to většinou uvědomujeme, i dozadu). Odborně se těmto očním pohybům říká sakadické a teprve moderní počítače a s nimi propojené měřicí technologie je dovedou bezchybně sledovat a analyzovat. Pro pohodlné čtení by tedy měl být text upraven tak, aby oko mohlo pohodlně skákat a v cestě mu nestály nečekané překážky. (Odtud např. tvrzení, že text zarovnaný do bloku se čte snáz než text zarovnaný na praporek.)
Poklidný výzkum čtení dostal nové impulzy na počátku 21. století: masově nastoupilo elektronické čtení, internetoví inzerenti byli ochotni zaplatit za nástroje a techniky, které oko dokáží zastavit na potřebném místě, a v neposlední řadě se typografové začali znepokojeně ptát – je laboratorní čtení opravdu obrazem živého čtení? Neunikají mu při jeho měření podstatné okolnosti? Není to podobné jako vydávat jízdu na rotopedu za cyklojízdu alpskými serpentinami?
Model rozpoznávání slov podle siluety byl revidován. Čtení je zřejmě složitější proces, při němž dochází vedle rozpoznávání siluet i k analýze písmen a jejich skupin (něco jako nápověda při psaní krátkých textových zpráv) a k odhadování významu podle kontextu a čtenářské zkušenosti.
Vedle psychologů a neurovědců byli k výzkumům ve větší míře přizváni typografové. Přišli se zdánlivě prostou otázkou: ovlivňuje kvalitně typograficky upravený text kvalitu čtení? Vědci neměli odpověď, rychlost čtení i oční pohyby se měřily na standardizovaných textových předlohách, kde úprava nehrála roli a nejběžnějším písmem byl Courier (neproporční písmo simulující strojopis).
Začalo se jednoduchými testy: dvě skupiny pokusných čtenářů četly stejný text, jedna ho dostala typograficky upravený (vhodně zvolené písmo i jeho velikost, odladěné mezislovní mezery, správné tvary uvozovek ap.), jedna naopak až brutálně zbavený jakéhokoli typografického zásahu. V rychlosti čtení a kvalitě porozumění si vedly obě skupiny shodně.
Mechanismus čtení, tedy souhra očních pohybů a vytahování významů z mozkových databází, prokazatelně stojí nad typografií a nepotřebuje ji. O rychlosti čtení víc rozhodne délka řádku než třeba volba mezi patkovým či bezpatkovým písmem. (A tvrzení o tom, že „patky vedou oči“, které straší v každé učebnici typografie, dál marně čeká na někoho, kdo ho prokazatelně potvrdí...)
A testy pokračovaly. Opět si dvě skupiny četly v různě upravených textech a po nějakém čase šly řešit vybrané kognitivní úlohy. V nich skupina, která si četla typograficky dobře upravené texty, dosáhla výrazně lepších výsledků (podobně jako skupina, která před řešením kognitivních úloh dostala čokoládu nebo mohla poslouchat hudbu). Typografie tedy nepomohla rychlosti čtení, ale vylepšila náladu a myšlenkový výkon.
Nakonec dostaly skupiny čtenářů na obličej měřiče napětí v mimických svalech. Ti, kdo četli typograficky kvalitně upravené texty, se méně mračili a jejich frustrace z testovacího čtení byla menší.
Typografové z toho mohou být na větvi: dostali přece černé na bílém, že jejich práce má smysl. Neurychlí sice čtení, ale udělá ho radostnějším a dá mozku důležité podněty pro zvládání úkonů, jež budou po čtení následovat.
Ale takhle zlehka se s tím skončit nedá: ona je to skutečnost, po níž někteří rádi sáhnou, protože ji dokáží dobře zpeněžit. Vhodně typograficky upravený text nás totiž třeba při elektronickém čtení jistěji navede k nákupu zboží, k sebevědomějšímu prokliku z textu do obchodu.
A je to také skutečnost, s níž by mohli ve větší míře nakládat například autoři učebnic, v nichž se studenti často musí mořit s dlouhými texty. Možná by zapojení typografa a vhodná úprava způsobily to, že by studenti četli ochotněji a líp by se jim dařilo v úkolech na text navázaných.
Typoglosy: Písmenka od A do Z (od alegorie po zatracení)
Dobré espresso by mělo stát 29 Kč
Deník N, týden první
Deník N, den první
Deník N: Těžký život za paywallem
Rekola.cz „jedou“
Rekola
Loni jsem měl pocit, že jezdím na samých herkách, prakticky každé kolo mělo nějakou poruchu nebo mu něco chybělo. Letos mi - subjektivně - přijde, že jsem ještě na špatném kole nejel. Naopak mi - opět subjektivně - přijde, že jich ve srovnání s loňskem vidím po Praze míň.
Co mě na jinak skvělé službě vytáčí, je aplikace. Pod iOS 9.3.1 a iPhonem 5S si neumí dlouhodobě zapamatovat jméno a heslo k účtu, a tak někdy po pouhém probuzení telefonu musím vyťukávat e-mail a heslo. Navíc po zadání hesla nereaguje na enter, takže se musí ručně kliknout na tlačítko. Už se mi při vracení stalo, že aplikace trvala na tom, že kolo nemůžu vrátit, a pomohlo až odhlášení a znovupřihlášení. A nedejbože, když při používání přejdete z wifi na 3G nebo naopak: opět musíter zadat přihlašovací údaje. Otrava, tím spíš, že je to na mém iPhonu jediná aplikace, která podobným neduhem trpí. A dělat to několikrát denně je samozřejmě nepříjemné zdržování.
Co by se mohlo zlepšit? Web (funguje jen jako opravdová nouzovka, nemůžete ani kolo pořádně vidět na mapě, jen na textovém výpisu; menu pro zalogování při zobrazení na iPadu takřka mizí (srov. desktop vs. iPad) atd.), paleta možností vypůjčení (jednorázově, třebas prostou platbou dárcovskou sms), jména kol (nemusela by být dadaistická, ale mluvící, tedy naznačující typ kola). A co využít čtečku otisků prstů, to by byla teprv paráda!
Co funguje na jedničku? Telefonická podpora (vyjasnili mi např. věc, která na webu není moc jasná): když vám dojde datový kredit a nejste při vracení ani na wi-fi, můžete kolo vrátit pomocí sms, pokud si však údaje pamatujete nebo je máte někde poznamenány - aplikace je strohá a krom půjčení a vrácení vám neřekne nic. Z loňska vím, že funguje dobře i servis: pokud nahlásíte závadu, obvykle se tomu někde během pár hodin věnuje a do oběhu vrátí aspoň jakž takž funkční kolo.
Takže: dobrá služba, která už prošla slušnou betaverzí. Teď jen nabrat dost uživatelů a taky mít dost nápadů, jak ji rozvíjet - doufám, že provozovatelé mají obrázek, jak se s rekoly bude jezdit třeba v roce 2018…
Tohle by ti spisovatelé dělat neměli
Typoohlédnutí
„Služba“ (postwertherovský koktejl)
jsou nebesa, ó Pane?
Respekt!
Dávná řeč ke studentům na maturitním plese
Seznamy
Potud teorie.
Každý rok si kupuji zápisník a spolu s ním i závazek, že seznamy v něm najdou ztracený domov. Dokonce jim připravím kategorie, nadepíšu je, předvyplním vzorový týden.
Praxe? Zápisník založím a už se k němu nevrátím.
Spásou se mi měl stát chytrý telefon: ten přece nezaložím a chytré aplikace budou s to nakazit chytrostí i mě. Zkusil jsem jich řadu, učil se jejich ovládání a s každou další se trpělivě přeučoval. Plnil je seznamy, aby do začátku bylo s čím pracovat.
Aplikace jsem pak buď neotevíral, nebo otevíral v měsíčním rytmu, což vedlo k tomu, že seznamy zastaraly jak roštěnka zapadlá za lednici.
Jsem beznadějný případ? Mně se zdá, že ano, rezignoval bych; jednomu mému kamarádovi to tak ale nepřijde: „Hele, pořiď si prsatou sekretářku, ta ti diář povede, budeš mít po starostech.“
Pokud někdo víte, jak se taková prsatá sekretářka pro freelancera shání (či kde se stahuje), dejte mi vědět.
A pokud víte, jak to vysvětlit doma, dejte vědět také – díky.
Umění stárnout
Když se z vás stane někdo jiný
V roce 2005 jsem pro nakl. XYZ (tehdy ještě samostatné, dnes už pod křídly Albatros Media) upravil knihu o sériových vrazích (Černá kniha sériových vrahů, ISBN: 80-86864-49-9). Žádné umění, bulvární titul, kabát se tomu šil na míru a brzy jsem to pustil z hlavy. (Faktura zde.)
Nedávno jsem v antikvariátu vzal do ruky knihu Sérioví vrazi (vydalo také XYZ, a to roku 2009, ISBN: 978-80-87285-00-8). Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl SVOJI úpravu i sazbu – nakladatel jen vyměnil obálku, titulní list a tiráž, jinak komplet použil moje původní tisková data.
Že by jen nedopatřením zapomněli poslat peníze autorovi grafické úpravy a sazby za nové vydání? A pak jsem s údivem dočetl tiráž do konce: pod grafickou úpravou je tam podepsán jakýsi MILAN SLÁDEK!
Právně s tím nejspíš nic nenadělám, je to dávný špás; ale nechť je to všem jako varování, kdo všechno tady a jak dokáže podnikat…
(Mimochodem, kdybyste mi někdo dokázali rozkrýt onoho Sládka, co pro XYZ dělal/dělá obálky, budu rád – chci se na něco zeptat jeho svědomí.)