Od laika laikům

(Recenze knihy Simon Garfield, Ten můj font: Stručné dějiny typografie v esejích. Praha, Akropolis 2018. Psáno pro Souvislosti 1/2020.)

Není jednoduché napsat knihu o typo­grafii, neboť její definice je široká a nadto široce rozkročená přes řadu oborů. A aby toho nebylo málo, čtenářská očekávání jsou velmi rozdílná.
Když knihu o typografii pojmete jako učebnici, zastará dřív, než se dostane ke čtenářům – tak rychle se technologie s typografií spojené vyvíjejí. A navíc si ji koupí nejspíš jen zájemci o studium typografie; odborníci ji potřebovat nebudou a laici si budou myslet, že ji nepotřebují. 
Když knihu pojmete jako odborné pojednání, studenti a běžní čtenáři si na ni netroufnou a odborníci ji nejspíš budou poměřovat se slavnou Bringhurstovou příručkou The Elements of Typographic Style – ta od roku 1996 vychází opakovaně v revidovaných vydáních, a navíc je čtivá bezmála jako detektivka.
Do třetice by se kniha o typografii dala pojmout zábavně – avšak to by se musel najít autor a nakladatel, kteří by nedopřáli sluchu škarohlídským řečem, že je to téma pro většinového čtenáře nudné a neperspektivní.

Ale nakonec se takový autor přece našel: v roce 2010 Simon Garfield, britský novinář a autor populárně-naučných knih, přidal do své sbírky „pokrytých témat“ (mj. mapy, korespondence, čas, sbírání známek, AIDS, wrestling, železnice…) i typografii. 
Nevznikla ani učebnice, ani odborné pojednání, ale kniha poskládaná z tematických kapitol proložených malými profily nejznámějších fontů a množstvím obrazového doprovodu. Témata vybíral autor podle jednoduchého klíče: musí nabídnout silný příběh, nahrávky na anekdoty a musí se dát odvyprávět, aniž by byl čtenář zahlcen složitou terminologií.
Na scénu tedy postupně nakráčí nejmilovanější (obyčejnými uživateli) i nejopovrhovanější (odborníky) font Comic Sans, zkoumá se čitelnost, ale i genderovost písem, vztah národa a písma nebo typografie a popkultury či dopravního značení. Občas se přimíchá špetka historie, jindy se přidá trocha seriózního výkladu, a když je potřeba přitlačit, sestaví se záměrně provokativní žebříček nejhorších fontů na světě.
Profily písem, které autor mezi tematické kapitoly vkládá, se nazývají Přestávka na font. Rozhodně to nejsou encyklopedická hesla; spíš šikovným náznakem vyhmátnou podstatu písma nebo skupiny písem a spojí je s něčím, co zná i jen trochu orientovaný čtenář: katalog IKEA, obálky brožovaných edic nakladatelství Penguin, flakóny voňavek či letištní chaos.
Jen na místech, kde autor zapomene, pro koho píše, a pustí se do detailního vysvětlování technologického pozadí, ztrácí text trochu na lehkosti a vyváženosti (třeba popis Linotype a Monotype sazecích systémů).

Kniha, která jako by objevila světu nudné, ryze odborné téma, se dočkala výborných recenzí a v roce 2018 také českého překladu.
Přestože ji překládali hned čtyři překladatelé, redakci se podařilo ukočírovat jak vcelku jednotný styl, tak i správnost českých ekvivalentů mezinárodně užívaných typografických termínů. 
Česká verze je moderně upravena a dobře vysázena, ale ve srovnání s originálem trochu potlačuje vizuální hravost: úvody kapitol v původním vydání jsou vždy malou typografickou hříčkou naznačující pomocí kombinace různých fontů a jejich uspořádání téma, o kterém se bude vyprávět – v české verzi jsou titulky unifikovány. Chybí také hravá „periodická soustava fontů“  na předsádce.
Nebude to náhodné rozhodnutí: na malém trhu se musí kniha prodat nejen jako zábavná, ale i jako seriózní, odborná. A tak musela dostat trochu jiný kabát.
Čeští čtenáři tedy mají aspoň po jednom titulu konečně zastoupeny všechny tři typy typografické literatury: učebnici (Blažkova a Kočičkova Praktická typografie), odbornou práci bringhurstovského stylu (Pecinova Knihy a typografie) a nakonec populárně-naučnou a zábavnou Garfieldovu novinku.

P. S. Nikdy nedopusťte, aby překladatel překládal popisky obrázků, aniž by je mohl vidět – to se stalo nejspíš v tomto případě, a tak v knize najdete takové roztomilé kiksy jako fotografii třetí generace iPodu s popiskou „první iPod“ (early – jeden z prvních by se v daném kontextu evidentně hodilo víc) nebo titulní stranu magazínu Rolling Stone označenou jako „tiráž“ (masthead – tiráž i hlavička na titulní straně) atd.

Žádné komentáře: