Míjení České knižnice

Zklamala mě Česká knižnice. Velkolepý projekt cenově přístupné ediční řady, který umožní každému (hlavně studentům) založit si slušnou knihovnu toho nejlepšího, co česká literatura kdy přinesla, má své mouchy.
Kdo se těšil na levné svazky a první dva tři si nadšeně opatřil, zažil rozčarování: svazky České knižnice nejsou ani o halíř levnější než ostatní knihy, patří spíš mezi ty dražší. Česká knižnice pootočila kormidlem a zamířila na střední stav; studenti tedy opět musí chodit pro Škvoreckého a Nerudu do antikvariátů nebo se těšit na bohatého Ježíška… Sliby chyby.
První svazky České knižnice výtvarně zpracoval Rostislav Vaněk. Strohé řešení (tak osvědčené z Muzikovy nesmrtelné Světové četby Odeonu) mělo zajistit solidní a nadčasový vzhled celé ediční řady. Zvolené písmo – Týfa Antikva – zdůrazňovalo „klasičnost“ i „českost“ celého projektu. Vyšly pouhé dva svazky a nakladatelství Český spisovatel zkrachovalo. České knižnice se ujalo Nakladatelství Lidové noviny, rozhodlo se však ediční řadě změnit tvář. Typograf Vladimír Vimr zmenšil formát, české písmo nahradil světovou klasikou, obálku řešil v souladu s dobovou módou: nechybí ani obrázek, ani vyřezané okénko, ani hrubý přebal. Je to řešení samo o sobě promyšlené, ladné, ke čtenáři vstřícné a za výlohou nápadné. Dvě věci však nakladatel výtvarníkovi zřejmě neprozradil. Jednak to, že jde o ediční řadu monumentální, srovnatelnou se světovými edičními řadami tohoto typu, která slibuje jasné vědomí kontinuity (Václav Havel v programovém prohlášení ČK). Vimrovo řešení je časové, vypovídá o knižní atmosféře a estetice devadesátých let – pochybuji však, že je to estetika nadčasová, tolik potřebná pro řadu s vědomím kontinuity. Druhá věc, se kterou nakladatel ani výtvarník nepočítali, je fakt, že se knihy budou prodávat v knihkupectví, že je lidé budou brát do ruky a prohlížet si je. Monumentalita je tak na knihkupeckém pultě reprezentována potrhanými přebaly, zejména natrženými okraji vyřezaného okénka. Když to nakladateli došlo, začal knihy zavařovat do fólií. Čtenář má tak jistotu, že si knihu potrhá až sám doma; velký knihkupec musí jeden svazek odepsat, neboť ho rozbalí, aby si ho čtenář mohl prohlédnout. Malý knihkupec pak musí čtenáře přesvědčit, aby si knihu zakoupil, aniž si ji může prohlédnout. Monumentalita!
Ještě že má Česká knižnice monumentální editory a redaktory – odvádějí většinou výtečnou, vskutku nadčasovou práci (zejména u svazků, kde se jen neoprašují staré edice), srovnatelnou se světovými edičními řadami tohoto typu.
Kdyby se management NLN lépe domluvil s odborníky, nemuselo teď Vladimíra Vimra mrzet, že čtenář, který chce knihy z ČK číst, musí nejprve zahodit přebal, aby jim neublížil…

Žádné komentáře: