Je za námi historicky první český TEDx věnovaný ženám (s mottem Vlastní cestou). Organizátoři se museli poprat se zakořeněnou českou nedůvěrou vůči „ženským akcím“, a možná i vůči „akcím americkým“. Soudě podle publika, kde bylo dost mužů a dost přirozených reakcí na to, co se dělo, se jim dílo podařilo. Tím spíš, že měli dávno před akcí vyprodáno.
Nebudu se tvářit, že píšu objektivní recenzi, tu by nejspíš musela napsat žena. :) Ale i tak si dovolím pár postřehů, když nic jiného, tak jen, aby nezapadly. (Kdyžtak tady je jedna podařená recenze od „tedaře“.)
Moderátor Cerha byl vtip i uměřenost sama, tu a tam sice přešlápl, ale jeho výkon byl vydařený a akci padl jak hrnec na zadek.
První dvě řečnice mě nenadchly. Dílem pro své mládí (vlastně neměly co předávat, neušly pořádně svou vlastní cestu), dílem pro sám žánr „tedového tólku“, který nedokázaly naplnit. Emma Smetana ve své ironicky podané autobiografii dokázala aspoň hrát slušnou stylistickou hru s motivy dítě vs. rodič a uměla řeč proložit zapmatovatelnými milníky (Buď svá, ale opatrně. Citové vydírání jako nástroj výchovy.). Janica Lacová vychrlila jen ohňostroj těch nejopotřebovanějších floskulí a frází, v širokém rozpětí od neuchopitelnosti (Lidé se bojí změn. Lidé nemají čas.) po – řečeno s Voskovcem a Werichem – hovadismy (Italové jedí mnohem hůř než my.).
Pak přišly tři gejzíry.
Jaroslava Dušková byla vtip a rétorické nebe v jednom, s přehledem by snesla i přísná kritéria velkých amerických „tedů“. Skvěle ukázala jedno: mluvit o své práci nemusí znamenat jen mluvit o své práci, může to taky znamenat od své práce se jako od trampolíny odrážet výš. Neukazovala diplomy, ale učila nás nebát se nepříznivých diagnóz (i zlé je pro něco dobré) a položit si závažné celospolečenské otázky (Když zestárnou rodiče, postarat se o ně je v ČR tradičně úlohou ženy.).
Ivana Vostárková, „herečka, co si nevědomky zničila hlasivky, pomáhá ostatním, aby to nepostihlo i je“. V první půli vedla inspirativní zamyšlení nad hlasem daleko nad rámec akustiky (Komunikace hlasem nutně není komunikace slovy, viz zvířata či mimina. & Lidské hlasy chudnou, člověk v nich přestává být přítomen.), v druhé rozehrála interaktivní hru s publikem, která rozhodně nedopadla rozpačitě a euforii po předcházejícím příspěvku ještě vygradovala.
Ivana Millerová, Romka, která to dotáhla na VŠ. V programu to znělo strašně a didakticky, ale realita byla skvělá. Žena plná nadhledu a vtipu, za nímž lze tušit bohaté životní zkušenosti, se s námi lehce prodrala svým životem až do současnosti, a jako osnovu použila své rozhovory s rodiči u každého z životních milníků. Publikum ocenilo jak hlášky typu „musíš si vzít gádža, vzdělání u nás není žádná hodnota, cikán by ti nerozuměl“, tak lidské, nekýčovité poselství. Takhle umí prodat „romskou tematiku“ málokdo.
A pak už gejzír skomíral.
Anna Marešová nedokázala překročit hranici vlastního píár (a tak jsme viděli její web, promovideo atd.): u J. Duškové by se měla přiučit, že vlastní práci lze prodat i jinak. Nejde o to, že její příběh nebyl inspirativní, ale šel prodat bez ztráty kytičky i bez sebereklamy a jména produktu v každé větě a na každém slajdu. Petra Sovová zase ukázala, že samotná skutečnost, že má sedm dětí, je sice skvělý otvírák, ale když po něm už nic nenásleduje, zůstává nevyužit.
Závěr patřil Jitce Ševčíkové. Prodávala silné téma (smrt dítěte jako odrazový můstek k filantropickým aktivitám), mně osobně ale vadil odlidštěný, manažerský jazyk plný lídršipů, koučinků a mentorinků. Na druhou stranu to byl jistě velmi osobní a podnětný návod, jak v jisté specifické situaci najít cestu a jít, když se zdá, že cesta končí a jít už nelze.
Díky patří organizátorům (tedy spíš organizátorkám), všechno klaplo snad ještě líp než nedávný velký pražský TEDx, potěšila tradičně skvělá grafika, scéna i doprovodné materiály. A překvapivě i dík publiku: i ono bylo součástí velkého experimentu, který vyšel…
Takže za rok?
—————
(Pod čáru šoupnu detail, za který jsem se už dočkal na místě zlé krve, ale nedá mi to.
V 17:30 se měli návštěvníci ukázněně dostavit k registraci, aby nevznikaly tlačenice a v 18 se pouštělo do sálu a v 18:30 začínalo. Návštěvníci se skutečně disciplinovaně dostavili, obdrželi pásky a vyčkávali. V 17:55 už byly schodiště i chodby nacpané k prasknutí. V 18:00 nic. O 15 minut později také nic. Organizátoři dělali, že návštěvníci nejsou, a nikdo neměl ponětí, proč se nehraje podle domluvených pravidel. A tady udělám střih. Jasně, o nic nejde, něco se zřejmě technicky pokazilo a bylo třeba to ladit bez lidí. Ale: kdekoli ve světě by vylezl jeden z organizátorů, řekl davu zmatených „promiňte, stalo se to a to, necháme vás 15 minut čekat“. A lidé, kteří dobrovolně přišli, by pokývali hlavou, spokojeni, že vědí, proč čekají, a čekali by. Češi, zbrocení potem z jakéhokoli selhání, nedej bože kritiky, se radši zabarikádují a dělají, že se nic neděje majíc za to, že tím se vše smaže.
Velké věci vždycky začínají maličkostmi, a u TEDx akcí by se na to myslím mělo pamatovat dvojnásob…)
Žádné komentáře:
Okomentovat