Dávná řeč ke studentům na maturitním plese

Než vám představím letošní maturanty, dovolte krátkou, opravdu krátkou osobní reflexi mého vztahu k nim. Vlastně je nepatřičné, že tady stojím a chci o nich mluvit. Opustil jsem je totiž už v kvartě, a tak v mých vzpomínkách jsou proto – možná navždycky – jen dětmi.
A teď vidím ty dospělé bytosti, naslouchám jejich vyzrálým názorům ve filmu a nějak se s tím nedokážu vyrovnat. Vím, že bych měl – tak, jak se to na plesech sluší – bilancovat, říkat ty velkolepé věty plné slov o naději, budoucnosti, zodpovědnosti, ale nějak mi to nechce jít přes pusu. Vždyť už to řekli za mě – a lépe – ve svém filmu.
A tak snad jenom pár nesouvislých obrázků, které mi zůstaly v paměti:
- vzpomínám si, jak jsem si jednou do svého notesu poznamenal: „banda egoistů, už pro ně nehnu ani prstem“
- vzpomínám si, jak se mi pletli všichni ti Jakubové, a že mi dlouho trvalo, než jsem začal rozlišovat Alžbětu a Emmu
- vzpomínám si, jak jsem za ně orodoval, když je třídní proklínal, a jak jsem je proklínal, když za ně třídní orodoval
- vzpomínám si na některé, kteří za čtyři roky nepromluvili ani slovo
- a vzpomínám si na jiné, kteří mluvili pořád, i když neměli co říct
- vzpomínám si, jak se kolektivně bouřili proti interpunkci a jak nepomohlo nic: domluvy, tresty ani rafinované psychologické kličky
- vzpomínám si, jak nikdy nechtěli číst, ale jak zuřivě a do hloubky chtěli o nepřečtených textech diskutovat
- vzpomínám si, jak nevyzpytatelní byli ve vztahu učitel-student: odcházel jsem z jedné hodiny nadšený a plný radosti, že jsem k nim našel klíč a že mě mají - svým nepochopitelným způsobem - rádi, a z druhé hodiny jsem odcházel s pocitem zpráskaného psa, na kterém vidí jen ty blechy, nic víc
- vzpomínám si, že byli úplně jiní, když se mnou mluvili v hodině, a jiní, když se mnou mluvili soukromě, z očí do očí
- vzpomínám na první třídní schůzky, kdy v lavicích seděly jejich dospělejší klony
- vzpomínám si, jak nad trojkou ze slohu dokázali spontánně říct „doprdele, co by ten Krč ještě chtěl“
- a vzpomínám si na větu „a ještě bych se chtěla zeptat…“, která mě dováděla k šílenství
- vzpomínám si, že byli zákeřní, líní, zbabělí, soběčtí, prolhaní, tuctoví
- a taky si vzpomínám, že byli upřímní, otevření, chytří, invenční, spolupracující a jedineční.
A jakými legendárními kousky byli opředení!
- nevzpomínám si, že by kdy jaká jiná třída na PORGu získala kopie klíčů od celé školy
- nevzpomínám si, že by jiná třída provedla defenestraci třídní kroniky
- nevzpomínám si, že by kdy jindy dvě vzorné žákyně zapálily chemickou laboratoř
- nevzpomínám si, že by kdy jaká jiná třída na škole v přírodě zažila takový hlad, až byla nucena jíst smažené slimáky.
A taky si vzpomínám, jak jsme se při poslední společné hodině loučili a jak jsme si vzájemně nedokázali říct, že to je vlastně škoda a že jsme – přes to všechno – měli možná jeden druhého rádi. Symbolicky jsme si to řekli vlastně až teď. Alespoň já si tak pro sebe interpretuju jejich pozvání, abych tenhle ples moderoval.
Nebudu tady předvádět slzy dojetí, ale když bude někdo z nich chtít, později mu nějakou rád předvedu.
Děkuju, a v tom světě se neztraťte, byla by vás škoda.

Žádné komentáře: