Šest prvních ročníků časopisu graficky upravoval Alois Hodek. Jednoduše, účelně, jakoby nezajímavě, aby prim mělo tištěné slovo a nic mu nestálo v cestě. Výtvarný doprovod měl charakter, dalo by se říci, osvětový. Obálkou a sérií reprodukcí byli v každém čísle představeni umělci nejrůznějších zemí a dob. Picasso vedle námořníků z Aurory, švýcarská experimentální fotografie vedle Prévertovy kaligrafické pohádky, Henry Moore i Van Gogh.
Doba si však vyžadovala ještě jinou práci s výtvarným doprovodem než čistě grafickou. Redaktorka Eva Kondrysová na to vzpomíná:
„Každou ilustraci jsme prohlíželi ze všech stran, jestli tam není něco, co by způsobilo malér. Ale když nemáte ty pravé cenzorské oči, nikdy nic nevidíte. Jednou jsme například jako dekoraci obálky Světovky vybrali římské mince. Na jedné byla rohatá býčí hlava s řeckými písmeny AN. Bylo to zdánlivě nevinné, ale dodatečně nám došlo, že by v tom někdo mohl vidět iniciály prezidenta Antonína Novotného. Tak jsme raději tu obálku ještě rychle předělali.“
Sedmého a osmého ročníku se ujímá Zdeněk Seydl. Z obálky mizí typické rukopisné logo Světovky a už se nevrátí. Světovka popře základní typografické pravidlo, že časopis dělá chytlavá obálka a logo, na které si čtenář zvykne, a obrátí ho naruby. Od té doby bude mít časopis rok co rok logo vždy jiné. Uvnitř přibylo lomítek a čar nejrůznější tloušťky, jakoby tím Seydl odkazoval na svoji oblíbenou výtvarnou techniku – suchou jehlu.
Ročník 1964 přebírá Jiří Balcar, žák Františka Tichého a Františka Muziky. A hned prvním číslem ohlašuje velkou únorovou typografickou revoluci. Inspirován evropským lettrismem ruší fotografii na obálce, nahrazuje ji detailními, jakoby razítkovými zvětšeninami písmen a rozličných grafických tvarů. Předchozí hravost a mnohost titulků článků je nahrazena až typografickou askezí. Všechny titulky jsou sázeny jediným úzkým bezpatkovým písmem a obklopeny nejúčinnějším grafickým prvkem, který kdy sazba vymyslela – prázdnou plochou. Světovka získává moderní a progresivní tvář, bez zaváhání snese srovnání s obdobnými západoevropskými časopisy.
Nový trend typografické nápaditosti v širokém rozpětí od purismu k experimentu už Světovku neopustí ani v péči dalších upravců – Miloslava Fulína, Zbyňka Sekala či Zdeňka Seydla. Celá ta krásná typografická výkladní skříň se nedá krátce popsat. Dá se jen prstem ukazovat na její výraznější proměny a dobré nápady.
Ročník 1966: Světovka komplet sázená bezpatkovými, geometricky konstruovanými písmy. Hold meziválečné avantgardě s její novátorskou typografií.
Ročník 1967: Fulínova vtipná obálka na pokračování. Rudé slunce po ní postupně číslo za číslem zapadá.
Ročník 1968: Všechno je dovoleno.
Ročník 1969: Návrat razítek, tentokrát kromě loga i do titulků. Že by intelektuální výsměch úředníkům?
Ročník 1970: Obálka poprvé s opravdickým grafickým logem složeným ze tří znaků S, &, L. Šťoural by řekl, že to L až příliš připomíná Literární listy, cenzor zase, že jde o zašifrované „svoboda a literatura“. Ale to už nikoho netrápí – redakce je rozprášena.
Za normalizace Světovka už nikdy nedosáhne výtvarné nápaditosti let předchozích. Z pohledu čistě typografického však nepohřbili Světovku komunisti, ale vlastně až redakce z let devadesátých. Ta se rozhodla oprášit její dřívější slávu, ale jaksi ustrnula v půli cesty. Zapomněla, že vedle hvězd literárních spoluutvářely Světovku hvězdy typografické.
Držím v ruce první číslo ročníku 1994 a nestačím se divit. Amatérská sazba, žádné korektury, grafička Daniela Kratěnová s jedinou kvalifikací – umí zapnout a vypnout počítač. Takový časopis nemohl přežít. Trh – netrh...
(psáno pro Český rozhlas – audioverze zde: http://www.sazba.cz/audio/svetovka.mp3)
Žádné komentáře:
Okomentovat