Typograf-Benediktin

Knížka Monastický pokoj čtenáře v knihkupectví zaujme především tím, jak je nenápadná. Zatímco ostatní knihy lákají leskem obálek a barevností fotografií (neboť tak velí dobová móda), tato přitahuje hrubou šedohnědou obálkou a čtyřmi černě vytištěnými slovy. Hlásí se zjevně k sympatické tendenci některých knižních úpravců (důsledně knihy nakladatelství Vetus Via), kteří i v počítačové sazbě usilují o nejjednodušší (a nejčistší) typografické řešení, zdůrazňujíce kvalitní a vhodně zvolené písmo a aplikujíce důsledně zásady klasické knižní sazby bez všech nefunkčních manýr, které jen odvádějí pozornost čtenáře od čteného. Všimněme si tedy několika drobností, které by měl typograf (jelikož v knize není on ani sazeč uveden, říkejme jim v naší glose souhrnně Benediktin) vzít v úvahu, aby rychleji došel k cíli, o nějž usiluje.
Benediktin chápe knihu především jako objekt studia a naznačuje tradiční vazby mezi vzdělaností a klášterem, zejména knihovnou; tomu podřizuje svoje typografické řešení. Hrubý karton obálky je na zadní straně znápadněn otiskem raznice, jíž se označovaly vazby knih v klášterní knihovně; ke knihovně odkazuje i teple nažloutlá barva stránek, jakoby vyvolávající iluzi matně osvětleného studijního prostoru, kde se světlo lampy odráží od světlých hřbetů knih a vrací se před oči čtoucího. Písmo Trumpet (jinak také Kuenstler; pochází od firmy URW, počeštěno českým DTP studiem – asi jediné písmo ze souboru Písma, loga, symboly II. šťastně počeštěné a použitelné bez výhrad pro knižní sazbu) na sebe v řádcích neupozorňuje, dobře vede oko a jen v kurzívě si tu a tam zalaškuje (písmeny e, f). Zklamáním jsou kapitálky, které jsou pouze simulované a typograf měl raději sáhnout po verzálkách.
Benediktin vysázel knihu v textovém editoru a ukázal, že poučený typograf a sazeč může často dosáhnout lepšího výsledku s „obyčejným“ textovým editorem než nedouk s nejnovější verzí předraženého sázecího programu. Stopa textového editoru přesto zůstala: neumožnil totiž některé pokročilejší typografické úkony, např. vyrovnání párů (použitá varianta Trumpetu bohužel neobsahuje žádné předdefinované kerningové páry), jemnou práci s mezerami (Benediktin zvolil trochu nešťastně „emovou“ pomlčku, která však lépe působí s neměnnou, maximálně třetinovou mezernicí) nebo rozpálení východového řádku na plnou šíři, pokud do jeho konce zbývá méně nepotištěného místa než čtverčík (příp. odstavcová zarážka, jak vyžadují typografičtí puristé – viz s. 15, 19, 20, 27, 48, 52, 56, 59, 65, 67).
Náročným oříškem pro každého sazeče je bezpochyby odstraňování tzv. vdov (stránka nesmí začínat východovou řádkou; obdobný případ – tzv. sirotek –, kdy stránka končí řádkou se zarážkou, se v dnešní typografii za nedostatek už nepovažuje). Výjimečně se jim typograf brání i tak, že stránku o řádku zkrátí nebo zvětší, to samé však musí udělat i s protilehlou stránkou, aby zachoval stránkový rejstřík. Benediktin se projevil jako typografický purista (brání se vedle vdov i sirotkům), avšak zmíněné základní pravidlo nedodržuje (viz dvojstrany 18/19, 22/23, 24/25, 26/27, 36/37, 38/39, 54/55, 58/59). Soulad obdélníků, jimiž oko čtenáře proplouvá, je tak místy nahrazen zubatými poskoky nad zápatím…
Drobnosti, které snad měl vychytat korektor: na s. 11 a 64 nadměrný počet dělení pod sebou (maximum jsou tři); na s. 64 řádky s viditelně různým prokladem písmen; vložený kurzívní text jednou odděluje prázdná řádka (s. 64), jindy ne (s. 24).
Těším se na další sešity recenzované řady i na další porci poctivého typografického a sazečského řemesla, ke kterému Benediktin očividně směřuje.
(T. Merton, Monastický pokoj, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 1999. První svazek řady Pietas benedictina. Překlad Ondřej Koupil. Odpovědný redaktor, grafická úprava a sazba neuvedeny.)