S postupným šířením Adobe InDesignu i povědomí o něm bylo na spadnutí, které z českých nakladatelství přispěchá jako první s knihou InDesignu věnovanou. Podívejme se, kdo zvítězil, a hlavně – za jakou cenu...
V říjnu vyšla v nakladatelství Computer Press třistastránková kniha Adobe InDesign 2: Uživatelská příručka od Martina Vlacha a Petra Švédy. (Podíl druhého musel být zřejmě nicotný: úvodní slovo autora podepsal jen první autor, stejně tak biografický sloupek na obálce představuje jen autora prvního, o druhém mlčí.)
1. Manuály
Než se knize podíváme na zoubky, začněme obecnější úvahou: proč a jak vydávat „manuály“ ke grafickým programům, co od nich čtenář očekává.
Donedávna platilo, že o manuály měl zájem především a) uživatel, který nevládne angličtinou natolik dobře, aby svůj program zkrotil; b) uživatel, který si program ukradl a původní uživatelskou příručku k němu nemá. Ale ani profesionál, který anglicky rozumí a za program zaplatil, není ze hry venku: může mít zájem o knihu, jež mu nabídne něco, co v původní uživatelské příručce nenajde: učebnici typu krok za krokem (u nás žel většinou překladové), tipy a triky, odkazy na užitečné doplňky, příp. zapojení programu do širšího kontextu (sazecí program a typografie, grafický program a web-design či reklama ap.).
Dnes je situace – pokud si to zjednodušíme a zůstaneme u produktů firmy Adobe – odlišná: programy jsou lokalizovány, mají českou nápovědu, často dokonce obsažnější než tištěná uživatelská příručka (ale i ta je k dispozici v češtině, byť „jen“ ve formátu PDF).
Zdálo by se tedy, že se nakladatelství přizpůsobí změněné situaci a vyjdou jí vstříc důrazem na příručky „specializované“, zmíněné výše (viz třebas před časem vydaný vynikající „manuál“ programů InDesign a QuarkXPress od Blažka a Kočičky Praktická typografie či Vlachovy Tipy, efekty a kouzla v Adobe Photoshopu).
Na druhou stranu je pravda, že napsat právě takou „specializovanou“ příručku je na čas i znalosti náročnější než jen vyrobit jakýsi komentovaný výtah z původní dokumentace dodávané s tím kterým programem.
Právě (pomyslný) závod o to, aby Computer Press předstihl ostatní a knihu o InDesignu vydal jako první (Grada měla zhruba čtrnáct dní zpoždění), zřejmě rozhodl o výsledné podobě knihy.
2. Redakce
Spíše výjimečně je odborník zároveň dobrým stylistou. Rozhodně jím však být nemusí, stačí jeho odborná kvalifikace: ve většině případů odborník píše a jazykový redaktor z nakladatelství se už postará, aby text měl odpovídající podobu. Tady žel nakladatelství zklamalo a textu zůstala podoba, již by češtinář neodpustil náctiletému gymnazistovi ve slohové práci: text je zejména v úvodních a závěrečných pasážích kapitolek příliš upovídaný a nicneříkající a snesl by krácení („V úvodu je dobré si definovat, co se odstavcem myslí. I když to může vypadat banálně, ne každý přesně ví, oč se v případě odstavce jedná. Takže odstavcem je...“); zůstaly nevychytány rozličné stylistické neobratnosti, zejména opakování slov – „případně jiný program pro prohlížení a případně i editaci“ – nebo neujasněnost, v jaké osobě autor vůbec píše: v jediném odstavci často mluví jako my (najdeme), já (najdu) i neosobně (najde se) zároveň.
Korektora Josefa Nováka by mělo nakladatelství na hodinu propustit: v textu nechal evidentní hrubky: za vše hovoří už jen to, že nedokáže správně klást čárku po vložené vedlejší větě (a těch jsou v knize desítky!): „rámeček, který obsahuje nějaký text[,] nelze nůžkami rozdělit“.
Kdo ještě nemá dost, ať si jako bonbónek nalistuje stranu 184, kde se dočte: „V případě, že jsme v režimuTéma LŔF ˇ,Có Ŕ0...“ (atd. pět řádků nesrozumitelných znaků).
3. Jak a o čem
V krátkých recenzích, které o knize vyjdou v počítačových časopisech, se jistě objeví formulace, že autor „představuje všechny možnosti programu“, „podrobně vede uživatele jednotlivými nabídkami“ či „ač určil knihu spíše mírně pokročilým, bude užitečná jistě i profesionálům“. A budou mít možná pravdu. Pokud od knihy čekáme jen popis všech menu, palet a ikon, budeme spokojeni. Právě to autor nabízí; jako bonus přidává kapitolku o práci s rámečky, seznam klávesových zkratek (avšak jen pro Windows verzi – aniž to kdekoli zmíní!), slovníček pojmů (dílem užitečných, dílem diskutabilních – opravdu má cenu vysvětlovat, že tabulka je „známá soustava buněk, které jsou uspořádány těsně vedle sebe“?) a rejstřík, který neobsahuje mnohé nejzákladnější pojmy (např. chybí hesla import, postscript, OpenType).
Způsob výkladu, který autor zvolil – tedy po jednotlivých položkách menu a paletách – má svá úskalí: jde často proti logice tématu, některá témata tvořící jediný celek zčásti rozděluje, zčásti „dubluje“ do více oddílů – např. informace o vlastnostech odstavce a písma musí čtenář skládat dohromady z pasáže o stylech a z pasáže o znakových a odstavcových paletách.
Na obálce se zdůrazňuje orientace knihy na práci s lokalizovanou verzí InDesignu: je škoda, že autor nevstoupil do nějaké konference uživatelů (jedna z nejživějších je právě na Grafice.cz); dozvěděl by se informace, které v původní dokumentaci k programu nejsou, a které může čtenář právě hledat ve Vlachově knize. Namátkou: proč někdy mizí formátování při importu textů z Wordu, proč se v určitých situacích nedaří postscriptovat a jak to obejít (chyba, která se táhne už z minulých verzí!), jak přinutit nekorektně počeštěná písma, aby si s programem rozuměla, jak je to s provozem programu na MacOS X (kniha přece nemá v názvu upozornění Jen pro Windows!); za více než zmínku by jistě stál i rozsáhlý Printing Guide for Service Providers, na instalačním CD poněkud ukrytý, přesto pro řešení problémů s tiskem z InDesignu naprosto nezbytný; atd. atd.
Škoda také, že autor nezaujal postoj k problematickým místům lokalizace do češtiny (za české slovo vydávaný „glyf“ či „přetečení“ místo století vžité spadávky).
Při výkladu je autor často povrchní, nedůsledný či vyloženě chybující. Jen namátkou: na s. 215 je rámeček se seznamem OpenType písem dodávaných na CD k programu – chybí Minion Pro a Myriad Pro (základní firemní písma Adobe!); s. 5 – píše se, že Adobe v oblasti počítačové sazby „upustila od svého dřívějšího programu PageMaker“; program však rozhodně není dřívější, dočkal se i po uvedení InDesignu nových verzí (7.0, resp. 7.0.1), byť orientovaných na jinou klientelu; s. 5 – písma OpenType jsou vydávána za „produkt Adobe“ – správně však jde o společný produkt Adobe a Microsoftu; s. 103 – popisuje zásuvný modul Jednoznakové předložky jen jako nástroj na odstraňování jednoznakových předložek, jeho záběr je však mnohem širší (navíc existuje ve starší verzi s dokumentovanými chybami, a ve verzi novější, opravené); s. 148 – s velkou parádou nám autor oznámí, že z menu Nápověda > Co je InDesign získáme informace o produktu, avšak skutečně užitečné informace kromě obrázku motýla a copyrightů získáme jedině tehdy, když při výběru držíme CTRL (resp. „jablko“).
4. Závěrem
Autor často končí výklady formulací podobnou té na str. 73: „nemá význam rozpitvávat všechny volby tisku, kterých je strašlivě mnoho a jsou vesměs jasné“. Odhlédneme-li od toho, že slovo vesměs říká, že část z nich jasná není (a proč nám tedy mají být zamlčeny?), shrnuje taková formulace neujasněnost celé koncepce knihy a uspěchanost výsledku.
Kde se čtenář nedozví podrobnosti, dostane alespoň jistou náhradu: některé postupy jsou předváděny na fotografiích různě polosvlečených a proprsatělých slečen. (Snad jsem přehnaně upjatý či nerozumím moderním trendům populárně-naučné literatury, ale vysvětlovat roztahování obrázku na slečně v kalhotkách s postupně víc a víc roztaženýma nohama (s. 233) mi přijde poněkud pubertální.)
Inu, kdo ztratil původní manuál k InDesignu, smazal si nápovědu a instalační CD má poškrábané natolik, že ho mechanika nepřečte, ať si knihu koupí, rozhodně ji užije.
Koho taková nepravděpodobná nehoda nepotkala, ať si za 287 Kč koupí raději nějakou uklidňující beletrii...
Žádné komentáře:
Okomentovat