Od bibliofilie očekává typizovaný snobský milovník bibliofilií většinou „papír z Losin“, malý, číslovaný náklad, originální grafiku a důstojný obsah; za to je připraven zaplatit různě vysokou cenu. Postupně odhalovaný rozpor mezi tímto vžitým očekáváním a skutečností se stal základní osou parodické hry, kterou nabízí Stradomír Hromnišský v knize Písně pro Prasnici. (Písně pro Prasnici. Svinné verše z Roků Prasnice. Lege artis, Praha 2002.)
Na první pohled je vše, jak má být – obálka i vnitřek ruční papír, 46 číslovaných výtisků, cena 2222 Kč, vše vyvedeno krásnou a důstojnou Preissigovou antikvou v přepisu Františka Štorma. Na druhý pohled milovník bibliofilií znejistí. Obálka je sice z ručního papíru, avšak podle tiráže „s příměsí prasečích štětin, vyrobeného speciálně pro tuto knihu v papírně Abram Kelly“. Čím déle bibliofil pozoruje kaligrafický znak na obálce (vydavatel mu sliboval „původní dřevoryt“), tím více mu připomíná tuší načrtnuté prase. Vstupní verše knihy – „Jesuita Bedřich Bridel / napsal básní plnou prdel“ – rozhodně neslibují důstojný obsah. Když v tiráži hledá údaje o abstraktní (samozřejmě autorem signované a číslované) grafice na frontispisu, dozví se, že jde o „původní prasnicogram syrového řízku“. Tiráž ostatně všemu nasadí korunu – údaje v ní podléhají magii čísel: „vyšlo 2. 2. 2002 jako 2. svazek edice Nová bibliofilie ve 2 nakladatelských a 2 × 22 číslovaných výtiscích“. Milovník bibliofilií znejistí úplně a definitivně nabude dojmu, že si z něj kdosi za jeho 2222 Kč vystřelil.
Kdo na hru přistoupí, baví se dál: ocení prasečí (tedy růžovou) barvu obálky i původní písmo Prasnice, kterým jsou vysazeny titulky a ornamentální zarážky („font podle návrhu Stradomíra Hromnišského realizovala Střešovická písmolijna Františka Štorma“; čtenář jej najde na přiloženém CD s příslibem, že „už nebude nikdy žádnou formou distribuován, ani vydavatelem dále používán“).
Autorem toho všeho je pod pseudonymem ukrytý milovník pseudonymů Jan Hýsek, majitel nakladatelství Lege artis. Samotné básně v Písních pro Prasnici jsou (měřeno pravítkem literárního kritika) nejslabším článkem celé hry – ničím nový mix postupů experimentující poezie (od dada po poezii naivní), slovních hříček, aluzí z oblasti triviální literatury (předmět Hýskova teoretického zájmu) i ohlasů autorových textů pro příležitostné hudební uskupení Clysma 20 litrů. Jako součást „prasečí“ parodické hry s formou bibliofilie (určené především okruhu přátel autora či nakladatelství Lege artis) však pobaví královsky.
Typografické podobě knihy lze vytknout máloco (vždyť také archeologové českého DTP znají Hýska – tentokrát coby Martina Maniše – jako publicistu, který v 1. polovině 90. let hlava nehlava tepal autory softwaru i autory sazby, kteří nectili základní typografická pravidla). Srovnání Prasnice se staršími sbírkami Stradomíra Hromnišského ukazuje významnou závislost výsledného typografického ladu na užitém písmu – Prokletý mráz z roku 1994 byl sázen „revolverovským“ fontem Hiroshige různých velikostí a ozdoben směskou ošklivých počítačových ornamentů; výsledek působil bezradně a amatérsky. V Pěti básních z pozůstalosti (2001) už Hýsek staví na písmu Štormově (John Baskervill), které celek knihy-hříčky typograficky zkáznilo a sazeče-typografa vedlo.
„Šťastný konec jak ze starých balad? / Čerta! Není to vášeň – jen bulimie…“
Žádné komentáře:
Okomentovat