Ke knihám jsem se v životě přiblížil snad ze všech možných stran. Jejich obsahy se staly předmětem mého studia – coby bohemisty na filozofické fakultě – i mého prvního povolání – coby gymnaziálního učitele literatury. Naučil jsem se číst z čiré rozkoše stejně jako z čiré povinnosti. Dokázal jsem knihu rozložit na součástky, a z nich pak složit třeba hodinu češtiny, recenzi nebo referát na seminář. Později jsem zkoumal knihy také po vnější stránce, jako umělecké artefakty nebo řemeslné výrobky – učil jsem typografii, psal o ní; jako typograf a sazeč se ostatně živím. A v neposlední řadě: čtením se dodnes snažím pochopit okolní svět a hlavně sám sebe.
Celé to začalo prostě. Narodil jsem se do rodiny, kam knihy patřily. Brzy můj dětský mozeček pochopil, že se příběhy, co mu rodiče vyprávějí, rodí z obrázků a písmen v knihách. I když jsem číst neuměl, s knihami jsem si hrál stejně nadšeně jako s autíčky. Rodiče dodnes vzpomínají, že jsem knihám nikdy neubližoval, netrhal je ani do nich nekreslil. Vrátily mi to brzy a já se stal, jako asi každý intelektuálněji založený introvert, vášnivým čtenářem.
Přeskočil bych s dovolením epizodu dětského čtení, byla totiž doslova typizovaná, napjatá na šňůře s foglarovskými, mayovskými, verneovskými a steklačovskými kolíčky a vlály na ní rovněž ábíčka, ohníčky a pionýrské stezky. Četl jsem hltavě, ale svoji budoucnost jsem si s beletrií nijak nespojoval: dobře jsem věděl, že nebudu nic jiného než přírodovědec, a urputně jsem hromadil atlasy, klíče k určování druhů a naučné knihy.
A pak se objevily ty dvě – totiž Narnie a královna – a všechno se změnilo.
Nejprve k Narnii — V Lewisově románové sáze projdou děti skříní a dostanou se do fantastického světa. Já trávil rok co rok většinu léta u moravské babičky, kde ze mě klučičí parta vytloukala introverta a dávala mi zažít nekonečná dobrodružství na hřišti za vesnicí stejně jako v lesích plných skal a skrytých palouků. Jakmile se však zkazilo počasí, okamžitě jsem emigroval na půdu, kde bylo několik skříní napěchovaných knihami. V nich stály na policích selské a katolické kalendáře, životopisy svatých a opravdu dlouhé řady Bohumilů Zahradníků Brodských. Ale nejen ty: byly tam i laciné prvorepublikové edice od Kočího nebo Otty a v nich celá česká i světová klasika. A tyhle skříně se staly mojí Narnií a já si do ní chodil jako rytíř pro výzbroj.
Z prázdnin jsem si vozil domů do Prahy rozečtené knihy a doma navazoval pleněním rodinné knihovny, kde bylo vše podstatné ze šedesátých let: malé edice Život kolem nás, čtvercové básnické antologie s vloženými gramodeskami, časopisy Tvář, Plamen a Světová literatura, Fuks i Škvorecký i Holan.
A kde je ta slíbená královna, ptáte se? Už to bude. V polovině gymnaziálního studia nám vyměnili češtinářku: místo tělocvikářky, která tak trochu učila i češtinu, nastoupila mladá absolventka pedagogické fakulty. Zavalila nás tak nakažlivým nadšením a tak naléhavými otázkami, že moje přírodovědná kariéra skončila ze dne na den. Atlasy šly do sklepa a já na bohemistiku.
Mimochodem, Markéta, jak se ona učitelka jmenovala, zmizela krátce po revoluci. Ještě nás stačila naočkovat beatnickou poezií a pak odjela do Ameriky, vysnila si, že tam bude žít jako její milovaní beatníci, pracovat ve Ferlinghettiho knihkupectví a překládat Kerouaca. Moc jsme jí to tenkrát nevěřili, i když ten sen jsme jí od srdce přáli. Pak mi po roce přišla pohlednice, na níž se jedna mně povědomá prodavačka objímá v City Lights Bookstore s Ferlinghettim, a na pultech pražských knihkupectví se objevily Markétiny překlady Kerouaca...
II.
Filozofická fakulta byla začátkem devadesátých let plná osobností, které se na školu vrátily z kotelen a domácích univerzit, stejně jako osobností, které mají teprve dozrát. Mými spolužáky byli budoucí básníci, vědci, písničkáři, novináři, režiséři, literární kritici, editoři, překladatelé i zpěvačky. Když se za tou dobou ohlížím, dělám to podobně jako vyléčený narkoman: nechápu, že jsem všechny ty čtenářské dávky mohl vůbec přežít. Četl jsem neustále: na každém semináři strašily nekonečné seznamy povinných knih, knihkupectví byla plná titulů, o nichž všichni mluvili a psali, knihy jsme si navzájem vyměňovali nebo o nich vedli na nejrůznějších místech nekonečné debaty. A pak působili na fakultě významní a nezapomenutelní influenceři: ačkoli to slovo tenkrát pochopitelně neexistovalo.
Jedním byl docent Jiří Brabec, na jehož přednášky o české literatuře chodili bez ohledu na obor a rozvrh všichni. Záviděli jsme mu jeho sčetlost a ještě víc dokonalou rétoriku. Dokázal nadchnout pro velká jména (František Xaver Šalda byl osobností vůbec nejdůležitější) i neznámé autory (nechce se mi dnes vůbec věřit, že jsem tehdy doopravdy četl Růženu Svobodovou nebo Karla Babánka). Jiří Brabec nás naučil, že dobře se zeptat je často víc než dobře odpovědět. A že žádná kniha není robinson na opuštěném ostrově, že k jejímu pochopení musí člověk znát její vazbu na jiné knihy a ducha doby, v které vznikla.
Profesor Alexandr Stich by na youtube sice nikdy nezískal tolik followerů jako docent Brabec, ale zato si je uměl získat v opravdovém životě a pro opravdový život. Jeho semináře o starší české literatuře se z univerzity přesouvaly do hospod, z hospod pak na jeho jihočeský letní byt, na cyklistické výlety i do trávy kolem nějakého v lesích utopeného památníčku.
Profesoru Stichovi vděčím za mnohé: ukázal mi, jak jsou jazyk a jeho znalost podstatné pro pochopení jakéhokoli literárního díla. Byl několik let mým průvodcem po barokní literatuře, ale i po životě. A v neposlední řadě mě naučil, že když je něco české, samo o sobě to není žádná hodnota, ta musí mít hlubší kořeny a je úkolem interpreta se k nim prokopat. Hranice mezi českým a světovým smazal stejně důkladně jako hranice mezi učitelem a studentem.
Přesto jsem mu dodnes neodpustil jeden krutý šprým. Jeho oblíbenou knihou byla Historie naší doby od Anatola France. Opakovaně se vracel ke scéně, v níž profesor Bergeret přistihne manželku při nevěře a rozhodne se, že jí nic nevytkne, jen s ní od té doby nepromluví ani slovo. Zaskočená manželka se ho pak marně snaží nejrůznějšími způsoby obměkčit. Ano, ta scéna je skutečně skvostná a nezapomenutelná, na druhou stranu zbytek knihy je bez hlubokých znalostí francouzské společnosti a politiky 19. století obtížně srozumitelný. Hodně jsem si u té knihy vytrpěl...
III.
Z bohemistiky jsem nakonec z nejrůznějších důvodů zběhl a stal se ze mě typograf, knižní úpravce a sazeč. Knihami jsem zůstal obklopený, ale místo vykladačů jsem se naživo začal stýkat – a občas potýkat – s jejich autory, redaktory a nakladateli.
Grafická úprava knihy – tedy volba formátu, písma, ilustrací, motivu na obálce knihy a podobně – je svým způsobem také interpretace. Ta však nesmí jít proti plánům nakladatele: ty jsou naštěstí často zjevné a předem dané.
Svoji představu o grafické úpravě mají ale samozřejmě také autoři, ti pak přicházejí ke mně do studia a společně hledáme cestu k nejlepšímu výsledku. Jsou to cenné lekce, vzácná nahlédnutí do spisovatelských hlav. Často mi taková debata úplně obrátí původní představu o knize nebo mě donutí si ji znovu přečíst. Nedávno zesnulá Daniela Hodrová dodávala vždy s rukopisem románu také desky: byla v nich pokaždé fotografie, kterou sama vyfotila a která byla i kompozičně předem vybrána tak, aby se z ní dala prostým doplněním písmenek udělat krásná obálka. Když se rozbíhaly práce na jejím posledním románu – Co přichází aneb Cesta na kouzelný vrch –, byla Daniela Hodrová už v hospicu a se světem se loučila. Nicméně i za této situace přišla spolu s rukopisem složka s pečlivě vybranou fotografií na obálku. Dojalo mě to.
Zvláštní vztah mám k básníku Ivanu Wernischovi. Už na gymnáziu patřil k mým oblíbencům a k přijímačkám na bohemistiku jsem přinesl předlouhou esej o jeho poezii. Když jsem začal graficky upravovat jeho knihy, měl jsem z toho radost a trochu naivně jsem očekával, že se díky společným debatám nad grafickou úpravou dostanu nějakými tajemnými zadními vrátky až do nitra jeho básnického světa. To se pochopitelně nestalo, jeho návěstidla byla stejně nejednoznačná jako jeho poezie: Na obálku? Písmenka stačí, leda bychom přidali nějakou pěknou hnědou barvu... A sem? Co třeba rytinka s nějakým pěkným kohoutkem?
Dlouhé roky spolupracuji i s básníkem a romanopiscem Petrem Motýlem. Má své rukopisy vždy vzorně připravené a také má pokaždé velmi jasnou představu o tom, co bude na obálce, a nedá si ji vymluvit. Když byl jednou v nemocnici, sázel jsem mu spěchavou knížku, ale nemohl jsem s ním obálku probrat. Risk je zisk, říkali jsme jako děti: přečetl jsem všechny básně, vybral motiv, o kterém jsem si myslel, že textům nepůjde proti srsti, a knížku poslal do tiskárny. Petr Motýl ji viděl až hotovou. Zdál se spokojený. A někdy zase dá autor do vymýšlení obálky tolik energie, času i nadšení, až žasnu. Připravovali jsme s Martinem Putnou edici básnického cyklu Jana Kollára, cyklu, který každý zná ze školy, a nikdo ho doopravdy nečetl – Slávy dcera. Martin napsal ke každému ze sonetů interpretační text a graficky se to muselo pořešit tak, aby oba texty byly vedle sebe. Na obálku jsme měli nachystanou Kollárovu dobovou rytinu. Ale když vedou uvnitř knihy texty mezi sebou napříč časem dialog, neměla by to – říkali jsme si – naznačit i obálka? A tak musel Martin Putna k fotografovi, podstoupit jeho nekonečné rozmary, přežít u počítače všechny retuše, které i z něj udělaly rytinku v kollárovském duchu. Nevím, jestli právě taková obálka nakonec někoho přesvědčila ke koupi knihy, natož k přečtení všech Kollárových sonetů, ale rozhodně jsme se u toho pořádně vyřádili.
Zcela zvláštním případem je pak autor, který je zároveň sám profesně grafikem a knižní úprava je výsledkem tandemové práce. Můj spolužák z bohemistiky Ondřej Koupil sestavil velkou antologii z barokní Svatováclavské bible. Výběr textů měl jasný klíč (běh liturgického roku), obrazová složka však měla mít ráz experimentu: měla simulovat pozici barokního člověka, který při poslechu biblického textu bloumá očima po obrazech na zdech a stropech kostela, zkoumá je opakovaně, do detailu, třeba celý svůj život, a s texty si je nedělitelně propojuje. Kniha se měla pokusit tento zážitek replikovat modernímu čtenáři: úryvky z textů doprovázejí velkoryse pojaté reprodukce detailů obrazů. A podobně jako návštěvník kostela může obrazy pozorovat i v tiché kontemplaci mimo mši, měl čtenář dostat šanci obrazovou složku vnímat nezávisle na biblických ukázkách, jako takovou výstavní síň uzavřenou do knihy. Hodně jsme se při tom natrápili, vlezli tu a tam do slepé uličky, ale snad se to nakonec podařilo.
IV.
Když se mi narodila dcera, těšil jsem se na to, jak jí budu vyprávět pohádky a příběhy, číst knihy před spaním a sledovat její první slabikování a nadšení z toho, že texty mluví. Pojal jsem to jako úkol a shromáždil kánon textů, které musí být stůj co stůj přečteny. Zároveň jsem to pojal i jako experiment: lákalo mě u řady konkrétních knih zjistit nejen to, zda se budou líbit dceři, ale jak obstojí v opakovaném čtení, jestli i mě dokážou oslovit a nadchnout po třiceti a více letech, která uplynula od doby, kdy jsem je četl poprvé.
Pohádky Němcové, Erbenovy, Andersenovy i bratří Grimmů čarovaly, strašily a dojímaly spolehlivě i po letech. U modernější dětské literatury už to tak jednoznačné nebylo.
Četli jsme například Mluvící balík od Geralda Durrella. Výprava do světa rozsáhlé podzemní říše – kam kouzelník Hannibal Velebobule přesídlil pohádkové bytosti, protože na ně lidi přestali věřit – je dobrodružná, fantastická a třeskutě vtipná. Tak jsem si to pamatoval z dětství a na mě to působilo i s odstupem let úplně stejně. Dceru Durellovo vyprávění nechytlo, přišlo jí zmatené a nudné.
Nebo jsme četli sérii vědeckofantastických vyprávění od Kira Bulyčova o dobrodružstvích malé Alenky. Jako dítě jsem si příběhy o ní – tehdy se ještě jmenovala Alice – vystřihoval z časopisu Ohníček, zakládal si je do desek a četl pořád dokola. Dcera to odzívala – a já jsem si musel přiznat, že kdysi mi ty příběhy přišly mnohem svižnější, fantastičtější a napínavější.
Zato spolehlivě fungovaly „patálie a lapálie“, tedy série francouzských příběhů o malém Mikulášovi a jimi inspirované knihy Steklačovy o Boříkovi a jeho partě. Smáli jsme se oba, stejně intenzivně a na stejných místech.
A mně v té souvislosti došlo, co to také znamená být rodičem. Přijmout toho človíčka jako osobnost, zapomenout na zaručené recepty a všechna rodičovská očekávání. Být každý den překvapován a se všemi překvapeními se nějak vypořádat, nedávat jim znaménka dobré/špatné. Pokusit se vést toho malého po cestě za nějakou slíbenou zajímavostí, ale stejně ochotně se vydat za ním, když z cesty odbočí kamsi do hustého křoví...
Časem se ukázalo, že dcera je výrazně auditivní typ, jistě k tomu přispělo i mnohaleté působení v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, a tak brzy vyměnila tiché čtení za poslech audioknih.
Tady si dovolím malý střih. Byl jsem dítě sedmdesátých let a tehdy jsme měli doma několik gramofonových desek a magnetofonových kazet s mluveným slovem. Převažoval Spejbl s Hurvínkem a různé pohádky. Obehrával jsem si je opakovaně, napodoboval intonace herců, objevoval pořád nové a nové motivy a časem uměl celé pasáže zpaměti. Když jsem ale poslouchal rozhlas a zrovna dávali pohádku nebo četbu na pokračování, byl jsem jako na trní a neměl jsem z toho ten správný požitek: zoufal jsem si, že si to nebudu moct znovu přehrát, a tak úporně jsem se soustředil, aby mi nic neuteklo, až jsem z toho nakonec vlastně moc neměl.
Mezi kazetami s mluveným slovem byly i čtyři mimořádné kousky, kterými – troufám si tvrdit – se tehdy mohl pochlubit jen málokdo. Moje moravská babička mi na ně podmanivým hanáckým nářečím namluvila místní pověsti. A také vlastní pohádkové seriály, které si předtím pečlivě, s důrazem na každé slovo, sepsala: třeba ten o zaječí rodince pod růžovým keřem. Děda, mimo jiné kostelní zpěvák, do toho tu a tam zazpíval (třeba přisprostlý kuplet o zvířecím plese).
A když babička vyprávěla o smrti, jak na světě musí být a nikdo se jí nevyhne, nebo o milovaném koni, kterého děda vede na nucenou porážku a oba vzpomínají na všechno těžké i krásné, co spolu zažili, plakal jsem – ne pro tu smrt, motiv tak nedětský, ale pro tu krásu, kdy jednoduchá slova dokážou vyjádřit cosi abstraktního a nepochopitelného s takovou silou, jako byste do toho zčistajasna narazili.
V.
Ačkoli se dětské desky dávno poškrábaly a další nahrávky od babičky už bohužel nikdy nepřijdou, láska k mluvenému slovu mi zůstala. Rád a hodně si kupuju audioknihy nebo poslouchám mluvené slovo ze stránek Českého rozhlasu. Část mé práce je ryze mechanická, třeba zanášení korektur, a tak nerušenému poslechu mluveného slova můžu věnovat dost času. Přátele občas dráždím tvrzením, že rozhlasový koncesionářský poplatek je nejlepší předplatné za služby, co znám, kam se hrabe Netflix.
V drtivé většině případů dávám přednost tichému čtení. Někdy mi však audiokniha pootevře dveře tam, kam jsem se sám při čtení nedokázal dostat. Nedávno se mi to stalo s Topolovým Citlivým člověkem. Opakovaně jsem se do něj začítal a zase přestával, nemohl jsem se chytit, nemohl jsem k Topolovi najít klíč. Inu, stává se, holt to není kniha pro mě, řekl jsem si, vzdal to a rozečetl něco jiného. Pak se ale objevila audiokniha načtená Petrem Čtvrtníčkem. Hned u první kapitoly jsem s úžasem sledoval, jak se složitý, neproniknutelný text díky interpretovi otevírá, stává se čtivým, vtahuje a okouzluje. Klíč byl na světě.
A pak jsou knihy, které znám zpaměti – vracím se k nim, když něco hořkého, co se mi stalo, potřebuju rychle zajíst sladkým bonbónkem.
Jedna sladkost za všechny: Jirotkův Saturnin. A protože správná bonboniéra musí být co nejpestřejší a nejbarevnější, mám v knihovně nejen několik vydání (a jedno pro sichr v kindlu), ale i všechny namluvené verze, ke kterým jsem se dostal. Není nad to, když může být Saturninem Svatopluk Beneš, Ondřej Havelka, Oldřich Vízner nebo Jan Hartl.
U jednoho z takových útěšných bonbónků však o žádnou pestrost ani barevnost nestojím, naopak: Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) mluví ke mně bez výjimky jen hlasem Miroslava Horníčka...
VI.
Po celý život mi bylo víceméně jedno, kdy čtu a kde čtu, místo i čas jsem si dokázal najít, a když to bylo potřeba, i vyhádat.
K padesátinám jsem dostal nečekaný dar: křeslo a vyhrazené místo na čtení. Křeslo stojí v rohu místnosti, ze dvou stran kryté palmou a stolkem s květinami, z jedné strany ho zčásti maskuje o knihovnu opřené vysoké zrcadlo.
Nedávno jsem se tam uprostřed čtení zamyslel a dal se do malého počítání. Dejme tomu, že budu ještě třicet let zdravý a při smyslech a že přečtu jednu knihu týdně čili dejme tomu nanejvýš padesát knih za rok. Znamená to, že už nepřečtu víc než nějakých tisíc pět set knih. Je to hodně? Je to málo?
Nutně mě to přivedlo k myšlence, jak si vlastně knihy vybírám. Když pominu dospívání, kdy jsem četl čistě chaoticky všechno, co se mi dostalo do rukou, a bohemistické období, kdy jsem toho spoustu musel přečíst z povinnosti, nejsem vlastně nijak systematický čtenář. Až na výjimky nemusím ani u oblíbeného autora za každou cenu přečíst všechny jeho knihy. Dávám přednost tlustým románům před povídkami, ale mám i oblíbené povídkové soubory. Novou poezii čtu stále méně, o to víc se vracím k básníkům starším a dávno čteným. Světová literatura převažuje nad českou. A tak dále.
Kdyby někomu předložili seznam mých padesáti naposledy přečtených knih, těžko by v něm na první pohled objevil jasný klíč. A přece tam je: z větší části to jsou knihy, o kterých někdo blízký mluvil nebo psal. Při čtení kromě všeho toho užívání si textu a odkrývání jeho smyslu srovnávám knihu s člověkem a přemýšlím nad tím, co o něm říká skutečnost, že právě tahle kniha se mu zalíbila.
Občas je to výzva, občas nečekaný výlet a občas i úlet. Jen pro představu pět drobných příkladů.
Chodil jsem kdysi s anglistkou a překladatelkou, a začal proto načítat celou angloamerickou literaturu, abych s ní mohl držet krok. Některá jména jsem pak už neopustil: Michael Ondaatje, Cormac McCarthy, Don DeLillo, Kazuo Ishiguro nebo Nick Cave.
Jiný příklad: seděli jsme s kamarádem onehdy u piva a vedli řeči o všem možném, jen ne o knize, která mu čouhala z kabátu: Stoner od Johna Williamse. Kamarád měl prokazatelně těžké životní období a román to potvrdil: je to hořký příběh muže, který rekapituluje svůj život, ve kterém se mu nevyvedla kariéra ani manželství. Popis umírání – tím celý příběh vrcholí –, je skvělý a těžko si vybavím jinou tak dobře literárně podanou smrt. Kamarád zůstal naštěstí naživu.
Až na několik výjimek nečtu detektivky. Pak se ovšem v nějakém soupisu top ten knih zmínil publicista Pavel Koubský, kterého si velmi vážím pro jedinečnou schopnost vysvětlit polopatě nevysvětlitelné, že když si potřebuje od vědy odpočinout, čte detektivky Tany Frenchové. Přečetl jsem jak román V lesích, tak Slídila. Ukázalo se, že ono detektivní je tam silně potlačeno, že knihy stojí na dokonale zvládnutých a nekonečných popisech a charakteristikách, na budování atmosféry, která děj skoro nepotřebuje. Dickens v sukních, chtělo by se říct.
Další příklad: sedím v kavárně s knižní přítelkyní a vyměňujeme si čtenářské tipy. Odcházím s románem Daniela Kehlmanna Tyll a odkládám veškerou práci, protože vím, že tyhle tipy jsou tutovky a že se bude číst do kuropění. Fiktivní životopis Tylla Enšpígla je barvitým obrazem třicetileté války, dráždí při čtení mozek i všechny smysly a těžko si nad ním nevzpomenout na Durychovo Bloudění, Grimmelshausenova Simplicia – a v postavě malé Betty snad i na Fuksovu Vévodkyni a kuchařku.
A nakonec: nebudete mi to věřit, ale Babičku Boženy Němcové jsem poprvé přečetl díky Franzi Kafkovi. Měl jsem kdysi, asi jako každý, kafkovské období a hltal vše od něj i o něm. Na konci monografie od Maxe Broda jsem si přečetl drobný text o motivických paralelách mezi Kafkovým Zámkem a právě Babičkou. Do toho zrovna na přednášce mluvil Jiří Brabec o Brodovi a jeho schopnosti vyhmátnout a zpropagovat, co ostatní neumí docenit. Nedalo se nic dělat: Babičku jsem tehdy s tužkou v ruce přečetl jako kafkovský text.
Nakonec zpět k mému čtenářskému křeslu. Díky němu ztratil pro mě obrat „jdu si číst“ na obraznosti, stal se doslovným: já totiž za čtením opravdu odcházím, jen dveře za sebou nezavírám. Křeslo je můj jedinečný portál do fikčních světů. Najdete mě tam skoro každý večer a je mi tam dobře.
Všichni moji blízcí to vědí a jsou smířeni s možností, že jednou se odtamtud třeba už nevrátím...
(psáno duben 2025, pro ČRo Vltava, pořad Knižní pól)
