Je švabach totéž co fraktura?
„
Kdy a proč Češi opustili lomená písma a začali tisknout antikvou?“ Můj článek z revue Typo 24/2012.
Times (New) Roman: Bůh novin, který skončil v kanceláři
K současnému americkému špičkování mezi Calibri a Times New Roman oprašuji svůj dávný článek právě o TNR z r. 2007.
Egyptienka: monstrum, které se nechalo polidštit
Z revue Typo 09/2004 můj článek Egyptienka: monstrum, které se nechalo polidštit. Moc to snad nezestárlo...
Když archiv zakuká
V půlce 80. let, bylo mi 10-11, jsem vystřihoval z časopisů Květy a 100+1 fotografie a měnil je na „vtipné“ obrázky (na stroji jsem napsal text do bubliny, bublinu obstřihl a nalepil). Chudák tatínek to musel vždy ofotit, namnožit a já to pak distribuoval mezi rodinu a kamarády. Chvíli to vypadalo, že budu TMBK, ale o nějakých třicet let dřív – jenže brzy mě to pustilo a zásah to tenkrát mělo malý. Když na to teď v šuplíku koukám, stoupá z toho na mě nostalgie... V důchodu bych z toho mohl udělat knížku. :)
Diakritika
Kniha roku
Kniha roku Lidových novin bývala kdysi slavná a vlivná anketa. Ty doby jsou pryč, ale nějak se od té tradice stejně nedokážu odpoutat. Buď jak buď, letos vyhrála kniha, která tu sto let chyběla, je skvěle přeložená i vzorně upravená a vysázená a bude tu na dalších sto let. To není špatné poselství, ne? Přikládám komplet žebříček vítězů i své skromné tipy.
Umění odejít
Umění odejít je velký dar, a když ho např. herec nebo politik nemají, může jim sklonek života navždy rozmazat vše dobré, co vykonali před ním. A myslím si, že by umět odejít měli i redaktoři. Dotáhl jsem právě k imprimatur jednu nejmenovanou knihu. Už první korektura byla peklo: zdrojem byl sken a OCR plné chyb, a redaktor se do jejich odstraňování pustil místo ve fázi redigování až ve fázi prvních dvou korektur. A ještě i v té čtvrté se sjednocovalo rozkolísané jméno hlavního hrdiny (!) a opravovaly zjevné překlepy, nemluvě o tom, že i texty k nahrazení byly plné chyb. Přitom vím, že redigoval člověk s velkou zkušeností; redigoval celý život, a dobře. Doufám, že já – až se přiblíží ta chvíle – budu mít sílu včas odejít...
Z koníčka kůň...
Dlouhé roky jsem měl koníčka, který s mojí prací souvisí: sbíral jsem a v chodu udržoval (nejprve pomocí starých počítačů, později spíš přes ty virtuální) všemožné verze prehistorických textových a grafických programů, všech těch ventur, pagemakerů, wordperfectů, calamusů, quarků, téšestsetdvojek apod. Je pro to i odborný termín - abandonware. Časem se nicméně ukázalo, že se koníček pomalu, ale jistě mění v živnost: říkám tomu „DTP archeologie“ a možnosti otevřít dnes už neotevřitelný soubor a dostat z něj data v nějaké moderní podobě využívá čím dál více klientů. Přitom taková blbost, řeklo by se. :)
Autoři a obálky
Někdy dá autor do vymýšlení obálky tolik energie, času i nadšení, až žasnu. Připravovali jsme s Martinem Putnou edici básnického cyklu Jana Kollára, cyklu, který každý zná ze školy, a nikdo ho doopravdy nečetl – Slávy dcera. Martin napsal ke každému ze sonetů interpretační text a graficky se to muselo pořešit tak, aby oba texty byly vedle sebe. Na obálku jsme měli nachystanou Kollárovu dobovou rytinu. Ale když vedou uvnitř knihy texty mezi sebou napříč časem dialog, neměla by to – říkali jsme si – naznačit i obálka? A tak musel Martin Putna k fotografovi, podstoupit jeho nekonečné rozmary, přežít u počítače všechny retuše, které i z něj udělaly rytinku v kollárovském duchu. Nevím, jestli právě taková obálka nakonec někoho přesvědčila ke koupi knihy, natož k přečtení všech Kollárových sonetů, ale rozhodně jsme se u toho pořádně vyřádili.
Juvenilie
Moje první knižní obálka (k vlastní knize, s vlastními ilustracemi). Bylo mi sotva šest, a budoucnost se už hlásila... :)
Tandem
Zcela zvláštním případem je autor, který je zároveň sám profesně grafikem a knižní úprava je výsledkem tandemové práce. Můj spolužák z bohemistiky Ondřej Koupil sestavil velkou antologii z barokní Svatováclavské bible. Výběr textů měl jasný klíč (běh liturgického roku), obrazová složka však měla mít ráz experimentu: měla simulovat pozici barokního člověka, který při poslechu biblického textu bloumá očima po obrazech na zdech a stropech kostela, zkoumá je opakovaně, do detailu, třeba celý svůj život, a s texty si je nedělitelně propojuje. Kniha se měla pokusit tento zážitek replikovat modernímu čtenáři: úryvky z textů doprovázejí velkoryse pojaté reprodukce detailů obrazů. A podobně jako návštěvník kostela může obrazy pozorovat i v tiché kontemplaci mimo mši, měl čtenář dostat šanci obrazovou složku vnímat nezávisle na biblických ukázkách, jako takovou výstavní síň uzavřenou do knihy. Hodně jsme se při tom natrápili, vlezli tu a tam do slepé uličky, ale snad se to nakonec podařilo.
Ivan Wernisch
Zvláštní vztah mám k básníku Ivanu Wernischovi. Už na gymnáziu patřil k mým oblíbencům a k přijímačkám na bohemistiku jsem přinesl předlouhou esej o jeho poezii. Když jsem začal graficky upravovat jeho knihy, měl jsem z toho radost a trochu naivně jsem očekával, že se díky společným debatám nad grafickou úpravou dostanu nějakými tajemnými zadními vrátky až do nitra jeho básnického světa. To se pochopitelně nestalo, jeho návěstidla byla stejně nejednoznačná jako jeho poezie: „Na obálku? Písmenka stačí, leda bychom přidali nějakou pěknou hnědou barvu...“ A sem? „Co třeba rytinka s nějakým pěkným kohoutkem?“
Daniela Hodrová
Nedávno zesnulá Daniela Hodrová dodávala vždy s rukopisem románu také desky: byla v nich pokaždé fotografie, kterou sama vyfotila a která byla i kompozičně předem vybrána tak, aby se z ní dala prostým doplněním písmenek udělat krásná obálka. Když se rozbíhaly práce na jejím posledním románu – Co přichází aneb Cesta na kouzelný vrch –, byla Daniela Hodrová už v hospicu a se světem se loučila. Nicméně i za této situace přišla spolu s rukopisem složka s pečlivě vybranou fotografií na obálku. Dojalo mě to.
Torst
Osm let s Torstem. Tolik krásné a smysluplné práce, tolik jedinečných lidí a setkání s nimi...
Knížní pól (audio)
Ze své knihovny vybírá Jakub Krč, bohemista a typograf. Setkání s knihami napříč prostorem a časem. Připravil Petr Šrámek. Natočeno v roce 2025. K poslechu zde: https://vltava.rozhlas.cz/ctenim-se-snazim-pochopit-okolni-svet-a-hlavne-sam-sebe-rika-jakub-krc-9464635
Typokniha
(rozhlasový pořad, Vltava, říjen 2020)
„Typokniha je příručka určena studentům i laikům a navazuje na úspěšnou publikaci Praktická typografie. Jakou technickou nebo profesní revoluci přinese úprava textů pro elektronické nosiče? Jak došlo k tomu, že se z Česka stala písmařská velmoc? A co znamená překvapník? Hosty Akcentu s Petrem Šrámkem jsou zakládající členové české Unie grafického designu Jakub Krč a Filip Blažek, autor Typoknihy.“
Od laika laikům
(Recenze knihy Simon Garfield, Ten můj font: Stručné dějiny typografie v esejích. Praha, Akropolis 2018. Psáno pro Souvislosti 1/2020.)
Není jednoduché napsat knihu o typografii, neboť její definice je široká a nadto široce rozkročená přes řadu oborů. A aby toho nebylo málo, čtenářská očekávání jsou velmi rozdílná.
Když knihu o typografii pojmete jako učebnici, zastará dřív, než se dostane ke čtenářům – tak rychle se technologie s typografií spojené vyvíjejí. A navíc si ji koupí nejspíš jen zájemci o studium typografie; odborníci ji potřebovat nebudou a laici si budou myslet, že ji nepotřebují.
Když knihu pojmete jako odborné pojednání, studenti a běžní čtenáři si na ni netroufnou a odborníci ji nejspíš budou poměřovat se slavnou Bringhurstovou příručkou The Elements of Typographic Style – ta od roku 1996 vychází opakovaně v revidovaných vydáních, a navíc je čtivá bezmála jako detektivka.
Do třetice by se kniha o typografii dala pojmout zábavně – avšak to by se musel najít autor a nakladatel, kteří by nedopřáli sluchu škarohlídským řečem, že je to téma pro většinového čtenáře nudné a neperspektivní.
Ale nakonec se takový autor přece našel: v roce 2010 Simon Garfield, britský novinář a autor populárně-naučných knih, přidal do své sbírky „pokrytých témat“ (mj. mapy, korespondence, čas, sbírání známek, AIDS, wrestling, železnice…) i typografii.
Nevznikla ani učebnice, ani odborné pojednání, ale kniha poskládaná z tematických kapitol proložených malými profily nejznámějších fontů a množstvím obrazového doprovodu. Témata vybíral autor podle jednoduchého klíče: musí nabídnout silný příběh, nahrávky na anekdoty a musí se dát odvyprávět, aniž by byl čtenář zahlcen složitou terminologií.
Na scénu tedy postupně nakráčí nejmilovanější (obyčejnými uživateli) i nejopovrhovanější (odborníky) font Comic Sans, zkoumá se čitelnost, ale i genderovost písem, vztah národa a písma nebo typografie a popkultury či dopravního značení. Občas se přimíchá špetka historie, jindy se přidá trocha seriózního výkladu, a když je potřeba přitlačit, sestaví se záměrně provokativní žebříček nejhorších fontů na světě.
Profily písem, které autor mezi tematické kapitoly vkládá, se nazývají Přestávka na font. Rozhodně to nejsou encyklopedická hesla; spíš šikovným náznakem vyhmátnou podstatu písma nebo skupiny písem a spojí je s něčím, co zná i jen trochu orientovaný čtenář: katalog IKEA, obálky brožovaných edic nakladatelství Penguin, flakóny voňavek či letištní chaos.
Jen na místech, kde autor zapomene, pro koho píše, a pustí se do detailního vysvětlování technologického pozadí, ztrácí text trochu na lehkosti a vyváženosti (třeba popis Linotype a Monotype sazecích systémů).
Kniha, která jako by objevila světu nudné, ryze odborné téma, se dočkala výborných recenzí a v roce 2018 také českého překladu.
Přestože ji překládali hned čtyři překladatelé, redakci se podařilo ukočírovat jak vcelku jednotný styl, tak i správnost českých ekvivalentů mezinárodně užívaných typografických termínů.
Česká verze je moderně upravena a dobře vysázena, ale ve srovnání s originálem trochu potlačuje vizuální hravost: úvody kapitol v původním vydání jsou vždy malou typografickou hříčkou naznačující pomocí kombinace různých fontů a jejich uspořádání téma, o kterém se bude vyprávět – v české verzi jsou titulky unifikovány. Chybí také hravá „periodická soustava fontů“ na předsádce.
Nebude to náhodné rozhodnutí: na malém trhu se musí kniha prodat nejen jako zábavná, ale i jako seriózní, odborná. A tak musela dostat trochu jiný kabát.
Čeští čtenáři tedy mají aspoň po jednom titulu konečně zastoupeny všechny tři typy typografické literatury: učebnici (Blažkova a Kočičkova Praktická typografie), odbornou práci bringhurstovského stylu (Pecinova Knihy a typografie) a nakonec populárně-naučnou a zábavnou Garfieldovu novinku.
P. S. Nikdy nedopusťte, aby překladatel překládal popisky obrázků, aniž by je mohl vidět – to se stalo nejspíš v tomto případě, a tak v knize najdete takové roztomilé kiksy jako fotografii třetí generace iPodu s popiskou „první iPod“ (early – jeden z prvních by se v daném kontextu evidentně hodilo víc) nebo titulní stranu magazínu Rolling Stone označenou jako „tiráž“ (masthead – tiráž i hlavička na titulní straně) atd.
Typoglosy: Čtení není žádná věda
(psáno pro revue Souvislosti, 2/2018)
Napadlo vás někdy nad knihou, jak vlastně člověk čte? Jak přesně to mozek a oči ve vzájemné souhře dělají? A čím to je, že je někdo dobrý nebo rychlý čtenář, a někdo ne?
Zdánlivě snadné otázky. Odpovědi na ně bychom nejspíš hledali intuitivně ve své zkušenosti, případně v učebnicích psychologie, typografie, u svého češtináře (neříkal nám snad už na základce, že kdo čte hodně, čte i rychleji a lépe a víc si ze čteného textu zapamatuje?) nebo u rodičů (to oni nás nabádali, ať nečteme při špatném světle, jinak si zkazíme oči).
Z knih bychom pak vyčetli třeba to, že malá písmena na dlouhém řádku se čtou hůř, že se oči s věkem kazí a vyžadují větší písmo, že patková písma se čtou lépe, neboť „patky vedou oči“, že text zarovnaný do bloku zabrání oku se na koncích řádků ztrácet, že verzály se čtou hůř než minusky, že...
Ne že by se tomu vědci nesnažili přijít na kloub. První seriózní výzkumy čtení proběhly už v osmdesátých letech 19. století. Sledovaly zejména rychlost čtení v závislosti na velikosti písma a jeho vzdálenosti od oka. Zkoumaly víc čitelnost než opravdové čtení. A s trochou zjednodušení to tak zůstalo až do počátku 21. století, jen mechanický tachtitoskop byl nahrazen počítačem.
Výsledkem výzkumů byla mimo jiné teorie o tom, že při čtení slova rozeznáváme jako celek, ne jako sled písmen, a to podle siluet. Až tam, kde silueta neodhalí význam, následuje analýza jednotlivých písmen. Jak si takovou siluetu představit? Není to žádná věda: obtáhněte třeba slovo „políček“ propiskou a výsledný tvar, oválné cosi s výstupky nahoru i dolů, je silueta. Jejich databázi máme prý každý uloženou hluboko v mozku a tréninkem (tj. častým čtením) si ji upevňujeme a rozšiřujeme. Odtud např. tvrzení, že minusky čteme rychleji než verzály (minusky mají přece variabilnější siluety).
Dále si vědci všimli, že lidské oko při čtení nepostupuje systematicky od slova ke slovu, ale skáče, často až přes sedm osm slov kupředu (a docela často, aniž si to většinou uvědomujeme, i dozadu). Odborně se těmto očním pohybům říká sakadické a teprve moderní počítače a s nimi propojené měřicí technologie je dovedou bezchybně sledovat a analyzovat. Pro pohodlné čtení by tedy měl být text upraven tak, aby oko mohlo pohodlně skákat a v cestě mu nestály nečekané překážky. (Odtud např. tvrzení, že text zarovnaný do bloku se čte snáz než text zarovnaný na praporek.)
Poklidný výzkum čtení dostal nové impulzy na počátku 21. století: masově nastoupilo elektronické čtení, internetoví inzerenti byli ochotni zaplatit za nástroje a techniky, které oko dokáží zastavit na potřebném místě, a v neposlední řadě se typografové začali znepokojeně ptát – je laboratorní čtení opravdu obrazem živého čtení? Neunikají mu při jeho měření podstatné okolnosti? Není to podobné jako vydávat jízdu na rotopedu za cyklojízdu alpskými serpentinami?
Model rozpoznávání slov podle siluety byl revidován. Čtení je zřejmě složitější proces, při němž dochází vedle rozpoznávání siluet i k analýze písmen a jejich skupin (něco jako nápověda při psaní krátkých textových zpráv) a k odhadování významu podle kontextu a čtenářské zkušenosti.
Vedle psychologů a neurovědců byli k výzkumům ve větší míře přizváni typografové. Přišli se zdánlivě prostou otázkou: ovlivňuje kvalitně typograficky upravený text kvalitu čtení? Vědci neměli odpověď, rychlost čtení i oční pohyby se měřily na standardizovaných textových předlohách, kde úprava nehrála roli a nejběžnějším písmem byl Courier (neproporční písmo simulující strojopis).
Začalo se jednoduchými testy: dvě skupiny pokusných čtenářů četly stejný text, jedna ho dostala typograficky upravený (vhodně zvolené písmo i jeho velikost, odladěné mezislovní mezery, správné tvary uvozovek ap.), jedna naopak až brutálně zbavený jakéhokoli typografického zásahu. V rychlosti čtení a kvalitě porozumění si vedly obě skupiny shodně.
Mechanismus čtení, tedy souhra očních pohybů a vytahování významů z mozkových databází, prokazatelně stojí nad typografií a nepotřebuje ji. O rychlosti čtení víc rozhodne délka řádku než třeba volba mezi patkovým či bezpatkovým písmem. (A tvrzení o tom, že „patky vedou oči“, které straší v každé učebnici typografie, dál marně čeká na někoho, kdo ho prokazatelně potvrdí...)
A testy pokračovaly. Opět si dvě skupiny četly v různě upravených textech a po nějakém čase šly řešit vybrané kognitivní úlohy. V nich skupina, která si četla typograficky dobře upravené texty, dosáhla výrazně lepších výsledků (podobně jako skupina, která před řešením kognitivních úloh dostala čokoládu nebo mohla poslouchat hudbu). Typografie tedy nepomohla rychlosti čtení, ale vylepšila náladu a myšlenkový výkon.
Nakonec dostaly skupiny čtenářů na obličej měřiče napětí v mimických svalech. Ti, kdo četli typograficky kvalitně upravené texty, se méně mračili a jejich frustrace z testovacího čtení byla menší.
Typografové z toho mohou být na větvi: dostali přece černé na bílém, že jejich práce má smysl. Neurychlí sice čtení, ale udělá ho radostnějším a dá mozku důležité podněty pro zvládání úkonů, jež budou po čtení následovat.
Ale takhle zlehka se s tím skončit nedá: ona je to skutečnost, po níž někteří rádi sáhnou, protože ji dokáží dobře zpeněžit. Vhodně typograficky upravený text nás totiž třeba při elektronickém čtení jistěji navede k nákupu zboží, k sebevědomějšímu prokliku z textu do obchodu.
A je to také skutečnost, s níž by mohli ve větší míře nakládat například autoři učebnic, v nichž se studenti často musí mořit s dlouhými texty. Možná by zapojení typografa a vhodná úprava způsobily to, že by studenti četli ochotněji a líp by se jim dařilo v úkolech na text navázaných.
Napadlo vás někdy nad knihou, jak vlastně člověk čte? Jak přesně to mozek a oči ve vzájemné souhře dělají? A čím to je, že je někdo dobrý nebo rychlý čtenář, a někdo ne?
Zdánlivě snadné otázky. Odpovědi na ně bychom nejspíš hledali intuitivně ve své zkušenosti, případně v učebnicích psychologie, typografie, u svého češtináře (neříkal nám snad už na základce, že kdo čte hodně, čte i rychleji a lépe a víc si ze čteného textu zapamatuje?) nebo u rodičů (to oni nás nabádali, ať nečteme při špatném světle, jinak si zkazíme oči).
Z knih bychom pak vyčetli třeba to, že malá písmena na dlouhém řádku se čtou hůř, že se oči s věkem kazí a vyžadují větší písmo, že patková písma se čtou lépe, neboť „patky vedou oči“, že text zarovnaný do bloku zabrání oku se na koncích řádků ztrácet, že verzály se čtou hůř než minusky, že...
Ne že by se tomu vědci nesnažili přijít na kloub. První seriózní výzkumy čtení proběhly už v osmdesátých letech 19. století. Sledovaly zejména rychlost čtení v závislosti na velikosti písma a jeho vzdálenosti od oka. Zkoumaly víc čitelnost než opravdové čtení. A s trochou zjednodušení to tak zůstalo až do počátku 21. století, jen mechanický tachtitoskop byl nahrazen počítačem.
Výsledkem výzkumů byla mimo jiné teorie o tom, že při čtení slova rozeznáváme jako celek, ne jako sled písmen, a to podle siluet. Až tam, kde silueta neodhalí význam, následuje analýza jednotlivých písmen. Jak si takovou siluetu představit? Není to žádná věda: obtáhněte třeba slovo „políček“ propiskou a výsledný tvar, oválné cosi s výstupky nahoru i dolů, je silueta. Jejich databázi máme prý každý uloženou hluboko v mozku a tréninkem (tj. častým čtením) si ji upevňujeme a rozšiřujeme. Odtud např. tvrzení, že minusky čteme rychleji než verzály (minusky mají přece variabilnější siluety).
Dále si vědci všimli, že lidské oko při čtení nepostupuje systematicky od slova ke slovu, ale skáče, často až přes sedm osm slov kupředu (a docela často, aniž si to většinou uvědomujeme, i dozadu). Odborně se těmto očním pohybům říká sakadické a teprve moderní počítače a s nimi propojené měřicí technologie je dovedou bezchybně sledovat a analyzovat. Pro pohodlné čtení by tedy měl být text upraven tak, aby oko mohlo pohodlně skákat a v cestě mu nestály nečekané překážky. (Odtud např. tvrzení, že text zarovnaný do bloku se čte snáz než text zarovnaný na praporek.)
Poklidný výzkum čtení dostal nové impulzy na počátku 21. století: masově nastoupilo elektronické čtení, internetoví inzerenti byli ochotni zaplatit za nástroje a techniky, které oko dokáží zastavit na potřebném místě, a v neposlední řadě se typografové začali znepokojeně ptát – je laboratorní čtení opravdu obrazem živého čtení? Neunikají mu při jeho měření podstatné okolnosti? Není to podobné jako vydávat jízdu na rotopedu za cyklojízdu alpskými serpentinami?
Model rozpoznávání slov podle siluety byl revidován. Čtení je zřejmě složitější proces, při němž dochází vedle rozpoznávání siluet i k analýze písmen a jejich skupin (něco jako nápověda při psaní krátkých textových zpráv) a k odhadování významu podle kontextu a čtenářské zkušenosti.
Vedle psychologů a neurovědců byli k výzkumům ve větší míře přizváni typografové. Přišli se zdánlivě prostou otázkou: ovlivňuje kvalitně typograficky upravený text kvalitu čtení? Vědci neměli odpověď, rychlost čtení i oční pohyby se měřily na standardizovaných textových předlohách, kde úprava nehrála roli a nejběžnějším písmem byl Courier (neproporční písmo simulující strojopis).
Začalo se jednoduchými testy: dvě skupiny pokusných čtenářů četly stejný text, jedna ho dostala typograficky upravený (vhodně zvolené písmo i jeho velikost, odladěné mezislovní mezery, správné tvary uvozovek ap.), jedna naopak až brutálně zbavený jakéhokoli typografického zásahu. V rychlosti čtení a kvalitě porozumění si vedly obě skupiny shodně.
Mechanismus čtení, tedy souhra očních pohybů a vytahování významů z mozkových databází, prokazatelně stojí nad typografií a nepotřebuje ji. O rychlosti čtení víc rozhodne délka řádku než třeba volba mezi patkovým či bezpatkovým písmem. (A tvrzení o tom, že „patky vedou oči“, které straší v každé učebnici typografie, dál marně čeká na někoho, kdo ho prokazatelně potvrdí...)
A testy pokračovaly. Opět si dvě skupiny četly v různě upravených textech a po nějakém čase šly řešit vybrané kognitivní úlohy. V nich skupina, která si četla typograficky dobře upravené texty, dosáhla výrazně lepších výsledků (podobně jako skupina, která před řešením kognitivních úloh dostala čokoládu nebo mohla poslouchat hudbu). Typografie tedy nepomohla rychlosti čtení, ale vylepšila náladu a myšlenkový výkon.
Nakonec dostaly skupiny čtenářů na obličej měřiče napětí v mimických svalech. Ti, kdo četli typograficky kvalitně upravené texty, se méně mračili a jejich frustrace z testovacího čtení byla menší.
Typografové z toho mohou být na větvi: dostali přece černé na bílém, že jejich práce má smysl. Neurychlí sice čtení, ale udělá ho radostnějším a dá mozku důležité podněty pro zvládání úkonů, jež budou po čtení následovat.
Ale takhle zlehka se s tím skončit nedá: ona je to skutečnost, po níž někteří rádi sáhnou, protože ji dokáží dobře zpeněžit. Vhodně typograficky upravený text nás totiž třeba při elektronickém čtení jistěji navede k nákupu zboží, k sebevědomějšímu prokliku z textu do obchodu.
A je to také skutečnost, s níž by mohli ve větší míře nakládat například autoři učebnic, v nichž se studenti často musí mořit s dlouhými texty. Možná by zapojení typografa a vhodná úprava způsobily to, že by studenti četli ochotněji a líp by se jim dařilo v úkolech na text navázaných.
Typoglosy: Písmenka od A do Z (od alegorie po zatracení)
(psáno pro revue Souvislosti 3–4/2018)
První jarní pivo na zahrádce nedaleko Grébovky. A co čert nechtěl, hned vedle štamgastů, kteří se v nekonečném proudu slov dostali i k typografii: „Dneska jsou v řiti už i písmenka. Nemůžou se hejbat, tak jsou vodepsaný. Vždyť těm děckám už ani slabikáře nebudou dávat, všecko bude na jůtůbu.“
Cestou domů se mi ten hospodský plk rozležel. Ono by to možná vydalo na knihu. O časech, kdy písmena nebyla jen cihlami pro slova, lešením pro významy, ale nesla si ještě tajemný a nekonečný prostor, který čekal na objevení a interpretaci.
Začalo by se čtyřmi písmeny, co je ukřižovali spolu s Kristem. Pokračovalo by se přes středověké mystiky, kteří v jednotlivých písmenech viděli to, co v Bibli nebylo dořečeno. Zmínily by se iluminované iniciály jako vypravěči malých, podvratných příběhů vložených do příběhů velkých. A tak dál, až třeba po avantgardu a redefinování jazyka včetně jeho stavebních prvků tak, aby odpovídal přicházející levicové utopii; avantgardu, která písmena rozkřičela, roztančila, fotografovala nebo používala jako tabletky spouštějící rauše asociací.
V písmenech byla potence, o niž se zajímali básníci, teologové, výtvarníci, hudebníci i politici.
Z toho všeho už zůstaly jen stopy. A hlavně zmizely „mezioborové přesahy“. Výtvarná hra s písmeny byla vměstnána do výhradního kotce typografie a knižní úpravy (a pokud se s nimi ještě tu a tam divočí, tak leda na obálce). Marketing přeložil písmena do logotypů (IMB, M&S) a obecné povědomí je ponížilo do pouhého servisu školákovi prvního stupně (patří jen do slabikáře a knížek prvního čtení, tam ještě můžou ožít, mluvit nebo se dát třeba na útěk).
A tak tím nejvíc revolučním vpádem do tajemného prostoru písmen v nedávné době byl jazyk první digitální generace, která se vydala snad ještě dál, než si představovali teoretici avantgard na počátku 20. století. SMS, OMG, WTF, LOL, RTFM, MILF… – pamatuješ, BFU? Nebyly to jen běžné zkratky, byl to nový jazyk i životní styl a poslední hvězdná chvíle písmen, kdy dokázala zaujmout i puberťáka.
Jenže pak přišly fotografie a videa. Esemesky zůstaly pro prarodiče a e-maily pro rodiče…
Myšlenky se mi k tématu písmen vracely i v následujících dnech. Při hledání vhodné rytinky ve štosu starých nakladatelských propagačních tisků mi přišlo líto, že dneska už nikdo nepustí do světa reklamu na knihu postavenou ne na obálce nebo „blurbu“ od celebrity, ale na písmenkách, jako se to odvážil Ladislav Kuncíř v letáčku na Život sv. Františka:
„Jsou však ve světě stvořeníčka, kterých v době Františkově ještě nebylo. Jen obrazy jejich byly. Svatý František byl by je jistě též podmanil a použil jich k oslavě Tvůrce. Stvořeníčka bezvýznamná, skrytá, učerněná, bezvládná, a přece mají velikou moc – sdíleti moudrost, hýbati dušemi, měniti koloběh světových dějů. Jsou to tichá písmenka, uložená v sazebních kasách knihtiskáren, ti drobní olovění vojáčkové, zdánlivě nehybní a mrtví, ale vždy pohotoví sestaviti se u velikou armádu, schopnou větších výbojů a vítězství než nejstatnější legie mužů a kolony těžkých děl. Jejich neblahým osudem jest, že se nemohou sami uvésti v pohyb a nuceni jsou podrobovati se svým pořadatelům, kteří pohříchu jich používají namnoze k bojům špatným. Kterých tvorů nedovedl člověk zneužíti? […]Třítisíckrát zazpívala si písmenka, družně se k sobě vinouce v reji tiskařského lisu, se svatým Františkem Píseň Tvorů a ostatní jeho hymny a modlitby. A nyní posílajíce vám své polibky, vroucně vtisknuté na stránkách obou knih, žádají vás, vzácní přátelé a ctitelé sv. Františka, abyste jejich dílo přátelsky přijali a mezi své známé uvedli a dopřáli jim té radosti, by si to vše znovu ještě mohli zazpívati.“
Nad tou nostalgickou veteší jsem si – sám jsa sazeč – nemohl nepovzdechnout, jak i obory, které se vydávaly za hranice písmen, mají budoucnost spočítanou. Mystik aby se rekvalifikoval na politologa, autor literárních manifestů na správce facebookové stránky a sazeč na strážce typografických pravidel, který pospává u poloautomatizovaného počítačového zlomu.
Přitom ještě před pár desítkami let se na sazeče psaly i ódy, a to ne do oborových věstníků, ale do celorepublikových novin – jako to udělal Vojtěch Martínek v červnu 1940 v Moravskoslezském deníku v článku Mistři černého umění:
„Ale novodobí mistři […]jsou zakleti do síní a jizeb, naklánějí se nad příslovečné kasy s literkami nebo mnohem častěji sedí u skřípajících a cinkajících strojů a vykouzlují na podivuhodných klávesách jedinečnou a nezbytnou hudbu moderního člověka: hudbu běžících řádek a potištěných stran, novinových zpráv, hudbu vypravování a knih. Vyhoďte z dnešního života noviny, časopis, knihu, vyhoďte vůbec potištěný papír, a tvářnost světa se radikálně změní. Neboť dnešní všecek život roste ve svých závratných rozletech i bolestných zmatcích, ve svých kladech i záporech, v požehnání i kletbě z těch černých literek, jež se poslušně skládají v řádky. Bylo by těžko rozhodnout, není-li Jan Gutenberg, patron a praotec novodobých mistrů černého umění, větším objevitelem než Kolumbus. Nový věk by mohl začínat jím a velikým jeho vynálezem stejně oprávněně jako Kolumbem. A naši „černí mistři" jsou toho nového věku oddaní, ale i skrytí a neznámí služebníci. Znáte jejich dílo, ale neznáte tvůrce. Vidíte hotovou práci, ať už takovou, jež má věky přetrvat, nebo takovou, kterou vítr roznese druhého dne s uvadlým listem novin, ale nemůžete ani postřehnout všechny složky, z nichž se ta práce vytváří. […]Opravdu spisovatel by si měl často vzpomínat na pomocníka nutného a skrytého, bez něhož by všecky jeho myšlenky byly jen tichou samomluvou. Vlastně i ten jeho druh je do jisté míry kouzelníkem – což není hodně kouzelnictví i v moderním černém umění?“
Dočetl jsem a šel pro dceru do družiny; chlubila se mi, že vyráběli trojrozměrná písmenka a vymalovávali je podle asociací, které v nich vzbuzují. Že by byla ještě naděje? Pak jsme však otevřeli čítanku a mně došlo, že pokud nepovstanou noví mystici a noví básníci s touhou dát písmenům nové životy, jsou písmena odsouzena k doživotní samovazbě v kazajce nablblých rýmovaček, které nic neotvírají, spíš zavírají:
Ivane, Ivánku, / otevři čítanku. / Ireno, Irenko, / najdi tam písmenko.
Ale vloger by možná i to dokázal proměnit ve vtipné video se spoustou lajků…
Dobré espresso by mělo stát 29 Kč
Otevřeli na Vinohradech novou kavárnu. Zašel jsem a ochutnal jedno espresso, to klasické, které do sebe kopnete a nakopnuti zase hned jdete. 45 Kč, řekla slečna. O kus dál si ho můžu dát za 49 nebo také 59 Kč. Považuju tyhle ceny za nemravné, tím spíš, že je začínají účtovat i podniky s nespresovači či dokonce automaty na espresso. Budiž, když si někdo koupí latté a dvě hodiny nad ním v kavárně klábosí, zaplatí cenou kávy i místo, to dovedu pochopit. Ale proč kafe, které se z principu pije v mžiku a v Itálii se ho nikdo neodváží nabídnout nad euro (nedávná zkušenost z Puglie: 0,70 až 0,90 eur bez ohledu na typ podniku, od stánků po drahé cukrárny), zmutovalo do téhle hipstersko-baristicko-snobské extravagance, nedokážu pochopit. Lidi, neblázněte. Dobré espresso by mělo stát 29 Kč.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)