Myšičko, myš, pojď ke mně blíž….
Jednoho dne začala má nová, zelenohnědá, nablýskaná koupelna zapáchat tak, že příbuzní kroutili hlavou a pomlouvali mě za zády, ženy nechtěly přespávat a já se raději přestal umývat. Situace to byla vpravdě neudržitelná: Savo teklo proudem, osvěžovače se snažily, ale zápach mohutněl a pomalu se tlačil dveřmi z koupelny ven.
Po čase mi přítel-instalatér do telefonu poradil: „To ti teče voda pod vanu a hnije tam. Vomrkni si to.“ Vzal jsem svítilnu, rázně otevřel dvířka o velikosti jedné dlaždičky a nahlédl do labyrintu trubek a cihlových sloupků. Sucho. Až divné sucho, černá zrnka písku, nebo… Už už jsem chtěl trochu nabrat, ale ruka ucukla instinktivně dřív, než oči pochopily: po koberci z trusu kráčely zleva i zprava dva majestátní potkani a hleděli mi přímo do očí. Rychle jsem dvířka přibouchl a hlavou se mi honily Borkovcovy a Valáškovy příběhy o potkanech, jak v afektu útočí, jak nejdou servat ani ze rtu, ani ze šourku, a jak postižení končí v lepším případě se šedivými vlasy, v horším v blázinci.
V realitní kanceláři se paní rozesmála: „Krysař? Ale tak se tomu, milý pane, neříká! Deratizační pracovník! Pošlu vám ho pozítří.“ Přišel, místo píšťaly zelené montérky a kýble s jedem. „Dejte jim pět sedm dnů, pak mě zavolejte. Když nezhebnou, zkusíme jinej.“
Ovládlo mě podivné vzrušení. Jen malá zídka mě dělí od smrtelného nebezpečí, se kterým se hodlám utkat a porazit je. Nastěhoval jsem se do koupelny. Po práci jsem spěchal domů, abych se mohl co nejdříve položit na velkou matraci, která vyplňovala celou koupelnu, a přes dvířka, zabezpečená pletivem, pozorovat ty zvláštní podnájemníky.
Z termosky jsem popíjel kávu s rumem a dával zvířatům jména: Augustin byl mohutný a mlčenlivý, Tomáš divoch a provokatér, Benedikt měl komplex z pištivého, příliš vysokého hlasu, Agnes milovala Augustina a Veronika všechny bez rozdílu.
Předčítal jsem jim. Demla i Swifta odpískali, chytila je až Vaculíkova Morčata: četli jsme je třikrát, a začali bychom počtvrté, kdyby se Augustinovi neudělalo zle. Ošklivě zvracel, škubal sebou, přerušil i své věčné mlčení. Ostatní pobíhali okolo, náhle však zmizeli, nezůstala ani Agnes. Nevěděl jsem, nad čím – stále hlasitěji – naříká Augustin víc: zda nad životem, nebo nad netrpělivou a povrchní samičí láskou.
Odešel při šestnáctém žalmu s očima upřenýma na mě. Vděčný, že jsem ho na poslední cestě tak útěšnými verši vyprovodil. Agnes se udělalo zle vzápětí, ale nelitoval jsem ji: utekla jsi před láskou, tak si trp. Četl jsem jí do křečovitého tance Dykova Krysaře.
Tomáš se nehodlal vzdát. Skákal proti pletivu, jako by mě ze svého utrpení osočoval. Naposledy slyšel Dostojevského Idiota.
Veronika a Benedikt se rozhodli umřít spolu, jako nerozlučná dvojice z rodu Abélarda a Héloisy či Romea a Julie. Byli romantičtí a trpěli přiměřeně. Četl jsem jim Píseň písní…
Nazítří vytáhl krysař mrtvolky drátem a uložil je do červeného igelitového pytle. „Kam je dáte?“ zeptal jsem se. „Do popelnic nesmíme,“ odpověděl tajemně a dál už neřekl ani slovo. Pak dělníci prokopali zídku, zazdili otvor do kanalizace, vrátili dlaždičky na místo a koupelnu vydezinfikovali.
Pach smrti se mísil s pachem nového, čistého života, když jsem do tiché koupelny předčítal Tibetskou knihu mrtvých. Ozvěna nikdy nezněla tak hrozivě…
(původně školní časopis Porgazeen)
Žádné komentáře:
Okomentovat